Vondráček (ANO): Já trvám na tom, že zákon neústavně omezuje právo poslanců a senátorů

Děkuji za slovo, pane předsedající. Já vlastně můžu plynule navázat. Tady zazněly nějaké dotazy a ten můj příspěvek na ně bude plynule navazovat, protože ať se to někomu líbí nebo nelíbí, tak v oblasti základních práv může zákon stanovit jenom to, co mu dovolí ústavní pořádek. A neberu názor, který tady prezentoval pan kolega ohledně České národní banky a podobně, ale my se musíme dívat, co je v ústavním pořádku České republiky. Já jsem velice zvažoval a vyvažoval, v jakém rozsahu by měl být ten můj příspěvek, protože já jsem to počítal, já jsem myslím už po čtvrté, dokonce ještě jednou více než pan Faltýnek, protože jsem vystoupil i ve druhém čtení a mám za sebou na poměry ústavně právního výboru poměrně bouřlivou diskusi i na půdě tohoto výboru, a samozřejmě se nechci opakovat. Minule jsem měl nachystáno osm A4 stran a nakonec jsem využil zhruba polovinu. Dnes jsem postupoval stejným způsobem. Já jenom vypíchnu několik bodů, využiji toho, že moji předřečníci tady citovali veto pana prezidenta a že ty hlavní argumenty zazněly a budu klást jenom několik základních otázek.

Za prvé, týká se to omezení práva podnikání, které vyzdvihl i pan prezident v tom odůvodnění a my jsme ho možná dostatečně nezdůraznili v těch předchozích příspěvcích. Právo na podnikání je garantováno Listinou základních práv a svobod, tuším je to článek 26. Ústava umožňuje omezení podnikání členů vlády v případě existence legitimního cíle a pouze co nejšetrnějším způsobem, to je základní zásada. Nicméně ústava umožňuje omezení podnikání členů vlády. Pak tedy následuje ten test proporcionality, jestli v tomto případě je ten způsob přiměřený či nikoli. Ale v případě obecních zastupitelů, v případě poslanců, v případě senátorů ústava umožňuje pouze omezení určitých neslučitelných funkcí obyčejným zákonem, nikoli však činnost. Tady nám to ústavní zmocnění přímo chybí. Přesto ten nešťastný § 4a, který v tuto chvíli budeme hlasovat, obsahuje omezení činnosti této skupiny. Navazuji na to, co je moc široká či úzká skupina. Já tady trvám na tom, že zákon neústavně omezuje právo poslanců a senátorů bez ústavního zmocnění. A vzhledem k tomu, když jsme přehlasovávali vrácení toho zákona Senátem, to tady v podstatě žádná diskuse neproběhla, vlastně jsme vystupovali jenom my, členové hnutí ANO a žádné odpovědi jsme se nedočkali, tak já po vzoru pana kolegy Plzáka vznáším dotaz a myslím si, že bez odpovědi, jak se k tomu staví předkladatelé - a určitou vyšší mocí tady máme vlastně dvojitého pana předkladatele, protože pan dr. Chvojka je tu jednak jako ministr, který předkládá návrh a sám je autorem toho pozměňovacího návrhu, o kterém tady mluvím - bez odpovědi na tuto otázku nemůžeme jako poslanci odpovědně hlasovat, bez odpovězení. Jak si to tedy představují, jak je to možné, že bez zmocnění ústavou tady omezujeme základní právo na podnikání.

Za druhé, narušení práva vlastnického, které tu bylo už poměrně široce diskutováno, ale já bych využil toho, že se opět objevily nové příspěvky na různých médiích, máme tu odůvodnění prezidentského veta. I toto právo je garantováno Listinou základních práv a svobod, ale zde ústavní zmocnění omezit vlastnické právo naprosto chybí. A je jedno, jestli je to vlastnictví akcí, obchodního podílu, pozemku nebo nemovitostí. To vlastnictví je stále stejné, je to velice silné právo a je to jedno z nejzákladnějších práv, které je chráněno ústavním pořádkem. Listina základních práv a svobod samozřejmě umožňuje omezení vlastnického práva, ale jenom z důvodu veřejného zájmu a tady asi zřejmě neobstojí toto kritérium, muselo by se jednat o vyvlastnění za náhradu. Ale nezlobte se, ústava opravdu nepředpokládá, že někteří lidé něco mít můžou a někteří lidé něco mít nemůžou. A je jedno, jestli je někdo bohatý nebo chudý, prostě nemůžete vytvářet kategorie lidí. Víte, co by bylo férové řešení nebo co by asi ústava umožňovala? Vyvlastnit veškeré televize, vyvlastnit veškeré televizní vysílání a že by takováto média mohl vlastnit jenom stát a těm dotyčným, kteří by přišli o ta média, vyplatit adekvátní náhradu. To je ústavně konformní, ale nemůžete říkat někomu, že něco mít nemůže a někdo mít může. A já bych chtěl i na toto slyšet odpověď předkladatelů, jak to teda mysleli a kde si myslí, že jim dává ústava právo omezit vlastnické právo.

Já bych tu nelegitimnost tohoto ustanovení demonstroval ještě na jedné věci. Přece víme, že politické strany mohou vlastnit média, dokonce existují stranické noviny. Přitom přece jsou to politické strany, které primárně usilují o podíl na moci a generují veřejné funkcionáře. Vlastně strana může vlastnit média, ale její předseda, který už bude nějaký veřejný funkcionář, už ne. Takže by bylo vhodné se tomu postavit a slyšet odpověď, jak je to možné, že třeba politická strana může působit ve veřejném prostoru jako vlastník médií, ale dotyčný člen vlády, o kterém mluvíme a bez jehož jména se neobejde žádný článek, protože jinak celý ten zákon postrádá smysl, vlastnit nemůže.

Mně jeden kolega advokát připomněl, co jsem si ani nepamatoval, ačkoliv jsem tedy absolvoval na právnické fakultě zkoušku z českých dějin státu a práva, že za Rakouska-Uherska a Československa, tedy první republiky, bylo naprosto běžné, že straničtí představitelé vlastnili noviny nebo nějaká média, a to z toho důvodu, že politické strany za první republiky neměly právní subjektivitu. Ony nemohly nic vlastnit, ony neměli prostě svoji osobnost. A tak to byli právě představitelé těch stran, kteří vlastnili. A to samozřejmě může být i dnes. Může být nějaký řadový straník, který bude pro svou stranu vlastnit televizi. Tomu nemůžete zabránit. A tenhle zákon tomu taky nebrání a v podstatě neřeší jádro problému, co to vlastně z pohledu těch, kteří chtějí hlasovat pro tento zákon, znamená střet zájmu.

Za třetí. Rád bych krátce zmínil porušení legitimního očekávání, a to, že došlo k nečekané změně podmínek veřejné funkce. Nám Listina základních práv a svobod garantuje, a zdůrazňuji, bez rozdílu majetku, že máme rovný přístup k politickým funkcím, voleným i těm jiným. Rovný přístup. Je mi jasné, že kdysi v minulosti tady toto pravidlo vzniklo na ochranu těch ekonomicky slabších, těch chudších, ale ono to musí platit všeobecně, oni se musí chránit i ti bohatí úplně stejně, jinak to postrádá smysl, jinak nahrazujete akorát jednu elitu druhou elitou. To už jsme tady nějakým způsobem zkoušeli. Samozřejmě, tady si to můžeme říct, naprostou většinu veřejných funkcionářů tento zákon nepostihne. Tento zákon je od začátku jednostranně namířen proti osobě Andreje Babiše. Já jsem si dal velkou práci, díval jsem se na různé články ústavních právníků. Ani jeden článek se bez jména Babiš, případně slova Agrofert, neobešel, protože se velice těžko obhajuje ten zákon, když ho nepoužijete přímo jako příklad. Protože když se bavíme třeba o § 4b a 4c, což je přístup k veřejným zakázkám a dotacím, jak může třeba ministr pro lidská práva a legislativu ovlivnit nějakou veřejnou zakázku v oblasti zahradnictví pro nějaké město. Je to téměř nemožné. Máme tu nějakou ochranu, máme tu nějakou legislativu, co se týče veřejného zadávání. A samozřejmě kdyby tam došlo k nějakým narušením, tak by se neúčastnil, byl by vyloučen, ale já tady odkazuji na to, co jsem říkal, když to vracel Senát. Evropská judikatura je postavena tak, že každý by měl mít právo se hájit a doložit, že nemá konkrétní střet zájmů. Ale vy tady zavádíte plošný paušální potenciální střet zájmů, který musí být po zásluze potrestán.

Mám k tomu výhradu z toho důvodu, že nepovažuji tento návrh za obecný normativní akt, jak se požaduje od zákona, ale o individuální právní akt zaměřený proti jedné osobě, a proto se tomu po právu říká lex Babiš. A nebyli jsme to my, kdo začali používat tu zkratku, je to zkratka novinářská. Ujala se, myslím, že už těžko bychom to teď přejmenovávali, těžko bychom vymýšleli jiné označení. Ale nevymysleli si to z čisté vody ti novináři. On to opravdu je individuální akt namířený proti předsedovi hnutí ANO.

Rád bych zmínil v této souvislosti jednu věc, která tu ještě nezazněla. Chtěl bych citovat větu, kterou už Ústavní soud jednou vyslovil, a kupodivu bylo to ve věci Melčák, kdy Ústavní soud řekl: Ústavní zákon musí být obecný a nesmí mít charakter ad hoc individuálního aktu. No jestliže takto svůj názor vyslovil Ústavní soud u ústavního zákona, tak tím spíš to platí i u zákona obyčejného, neústavního. S těmi bychom jako poslanci měli ctít nějaká pravidla a přijímat abstraktní právní normy, které tady vydrží 20 let beze změně, a ne, že se tady zaměříme na konkrétní poptávku a předvolební boj a přijmeme nějaký zákon, o kterém od začátku víme, že je špatný a s Ústavou neslučitelný. Proto bych chtěl, aby mi na tuto otázku bylo odpovězeno, jak je možné, když víme, že Ústavní soud takto pohlíží, když víme, že musíme přijímat ty zákony s nějakou odpovědností, tak tady se přijímá individuální právní akt. Přitom se nejedná o součást původního návrhu. Ten paragraf a), o kterém teď mluvím, je samozřejmě návrh pana kolegy Chvojky a byl přijat a prosazen v souladu s vedením ČSSD, jistě v souladu a po konzultaci s panem předsedou, naším panem premiérem.

Já bych v této věci rád zmínil jednu věc. V trestním právu existuje zásada, které se říká ultima ratio. Ta je přímo vtělena do trestního zákoníku. Znamená to, že trestně právní represe nebo regulace může být uplatněna pouze v případě, že nebylo možné dosáhnout nápravy jiným způsobem. Ale tato zásada se uplatní v celé oblasti práva, a i v legislativním procesu. A sociální demokracie jestliže má takový problém se střetem zájmů našeho pana předsedy, tak měla řadu jiných nástrojů, které mohla použít před tím, než nám začala měnit právní řád svým pozměňovacím návrhem. Přece přijímání zákona za situace, kdy přece nemusela být uzavřena koaliční smlouva, když to byl takový problém. Andrej Babiš se nemusel stát členem vlády. Člen vlády může být odvolán. Je tady prostě řada otazníků, na které bych chtěl odpovědět. Jestliže panu premiérovi vadí mediální vlastnictví Andreje Babiše jako člena vlády, mohl tomu jednoduše zabránit tím, že by jej nenavrhl za člena vlády nebo jej odvolal. Pokud ale ČSSD přes tři roky vládne díky koalici s hnutím ANO a jeho předsedou a nic z toho se nestalo, je jasné, že důvod lex Babiš je jiný a já to po právu považuji za pokus o ovlivnění volební soutěže, který nemá oporu v ústavním pořádku České republiky. Tento motiv je možná popíraný, zamlžován, ale s ohledem na to, jak doposud probíhala debata, ho považuji z mého pohledu za naprosto jasný.

Za čtvrté. Porušení práv třetích osob. I o této otázce už jsem mluvil v příspěvku, když nám tisk vrátil Senát, ale pan prezident jej shrnul velice, řekl bych, přehledným způsobem a já bych rád reagoval na tu situaci, která je teď. Samozřejmě, můžu si dovolit poté, co pan kolega Faltýnek citoval celé to odůvodnění, abych na to odkázal a už bych se znovu nevracel k té právní argumentaci. Ale já bych chtěl znovu zdůraznit pro všechny, kteří mě ještě dokáží poslouchat a vnímat: Podstatné je, že není zasažen jenom ten funkcionář, ten člen vlády, ale je zasažena i ta společnost, kde on je menšinovým vlastníkem, jsou zasaženi ti společníci a jak ta společnost, tak ten společník, oni nemají žádný zákonný nástroj, aby s tím něco udělali. Ten menšinový obchodní podíl třeba 25 % se může opravdu stát předmětem dědictví nebo to mohou být prostě společníci, akcionáři, kdy jeden z nich je úspěšný a stává se členem vlády, a ta společnost s tím neudělá vůbec nic a postihne to nejen tu společnost a ty společníky, postihne to i ty pracovníky, postihne to ty, kteří tam získávají zaměstnání. Důsledky mohou být pro společníky naprosto likvidační. Může to být třeba společnost, která zaměstnává zdravotně postižené osoby a pobírá dotace od úřadu práce. A v případě, že by nastala tato situace, tak zřejmě bude muset skončit a tato situace dopadne i na ty postižené zaměstnance. To jsou všechno legitimní otázky, které nikdo neřešil, protože jsem tento zákon přijali nadivoko v rámci druhého čtení podaných poslaneckých návrhů.

Ten zásadní dopad považuji za tak zásadní, že celý tento návrh musím považovat za nelegitimní, nešetrný a tedy v rozporu s Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. A je na předkladateli, aby mi teď tuto argumentaci vyvrátil, abychom nedopadli jako v době, když nám to vracel Senát, že jsme tady mluvili my z hnutí ANO tak nějak doprostřed sami na sebe, a nikdo s námi nediskutoval.

Co bych řekl na závěr. Samozřejmě jsem rád, že jsme dneska měli příležitost si vyslechnout poslanecký slib.

Vyšlo to úplně náhodou díky našemu novému kolegovi. Ale - poslouchali jste někdo? On slíbil, že bude ctít Ústavu České republiky. A bude vykonávat svůj mandát v zájmu všeho lidu. To znamená bohatých i chudých, všech. A musí ctít Ústavu. Já bych poprosil všechny ty, kteří chtějí dneska hlasovat, jak se chystají hlasovat, aby si zkusili nějak vnitřně ten svůj slib oživit a znova se nad tím zamyslet, co vlastně se chystají udělat. Ústavní soud není odvolací orgán Poslanecké sněmovny a Senátu. To není odvolací instance. To je naše odpovědnost jako zákonodárců, abychom tady neporušovali Ústavu. My jsme to slíbili. A my máme sílu to opravit.

Nejsem rád patetický, nedělám to, ale tady opravdu zvedám pravou ruku a nabízím jako gestu, jestliže opravdu je taková společenská poptávka, jestliže opravdu to vnímáte jako takový problém, pojďme jej okamžitě řešit a pojďme společně vypracovat návrh, který dává hlavu a patu a který řeší problém, který se nedá snadnou obejít, jedním právním aktem, který vydrží 20 let a který bude opravdu k něčemu a ne tady tyto tři problematické paragrafy.

Předpokládám, že v horizontu jednoho měsíce se pokusím zorganizovat tady na půdě Sněmovny odborný seminář, jehož tématem, na základě podkladů, podkladem bude tento zákon, ať už to dopadne, jak to dopadne, ale který se bude zaměřovat na to, že legislativa by měla být obecného normativního charakteru. A neměli bychom tu přijímat zákony kvůli jednomu člověku.

Takže na závěr vás úpěnlivě, ne na kolenou, prosím vás velmi, zvažte jednou, jak hlasujete. Zkusme se zachovat odpovědně. Nenechávejme to na soudcích Ústavního soudu, protože každý v této místnosti ví zhruba ty dodací lhůty. Můžeme se poučit z návrhu na zrušení zákona o elektronické evidenci tržeb, který už je tam nějakou dobu, teď přesně nevím. Ale soud stále zkoumá. To znamená, kdybychom přijali tuto normu, tak jistě začne platit a bude účinná a škody budou napáchány. A nevíme jaké a jak bude porušen ústavní pořádek České republiky.

Takže vás ještě jednou, asi už počtvrté, popáté, možná jsme to projednávali dvakrát na ÚPV, takže pošesté prosím, aby zvítězil zdravý rozum nad předvolební soutěží a končím. Děkuji. A žádám o odpovědi. Děkuji. (Potlesk poslanců ANO.)