Na koalice je podle zákona potřeba nahlížet tak, že koalicí je jen ta kandidátní listina, která sama sebe za koalici označí. Z toho, jak se kandidátní listina sama definuje, plyne mnoho důsledků pozitivních i negativních důsledků.
Ústavní právník Milan Antoš v interview ČT24 připomenul, že již skoro před třiceti lety řekl Ústavní soud, že není nikdo, kdo by měl materiálně posuzovat a měnit rozhodnutí samotného subjektu podepsaného pod kandidátní listinou, který podává buď koaliční nebo nekoaliční kandidátku.
Říct najednou těsně před či těsně po volbách, že je protizákonné to, co byla posledních 30 let běžná praxe, by bylo opravdu podezřelé a působilo by to více než účelově.
Na základě těchto verdiktů z roku 1996, 2000 a 2021, lze jasně vyvodit, že jediným arbitrem toho, jak se k takovým koaličním nebo nekoaličním kandidátkám postavit, je tedy sám volič, který může jednotlivé kandidátky za jimi zvolenou strategii účasti ve volbách ocenit nebo neocenit svým hlasem.
Forma kandidátní listiny má přitom vliv nejen na výši vstupní klauzule (5 %, nebo 8 % či 11 %), ale také na to, komu směřuje státní příspěvek, jak je možné financovat kampaň nebo také na to, jak složitě nelze z jedné kandidátky vytvořit více poslaneckých klubů. A my od začátku říkáme, že chceme vytvořit jeden poslanecký klub, a to je další argument, proč nejsme koalice.
Pokud by však opravdu z pro mě nepochopitelných důvodů Ústavní soud popřel svoje předchozí rozhodnutí a dospěl k závěru, že volební klauzule bude navýšena, zdá se, že by měla problém řada uskupení. SPD, STAN, Piráti, Stačilo, Přísaha, ale i ČR na 1. místě by museli dostat 11 %, pro Motoristy by platila hranice 8 %.
A podle průzkumů by se tak možná do Sněmovny probojovalo pouze ANO, SPOLU a SPD. A všechno by nakonec dopadlo podle rčení, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
Mgr. Libor Vondráček
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV