Hroby hrdinů jsou opět děleny do různých kategorií, podobně jako oslavy 70. výročí konce války. Na oslavy západní a východní. Jedny s mávátky, druhé s rozpaky.

Však i cesta českého prezidenta do Moskvy, je vydávána málem za velezradu. Dějiny světové války jsou ohýbány, pomníky hrdinů káceny. Pohrobci nacismu zvedají hlavu.

Vlastenectví, tedy láska k vlasti, se stává nebezpečným jevem. Kdo projeví jiný názor, není „novým Evropanem“, ba naopak, stává se hlavním podezřelým. Dokonce si ten nešťastník může vykoledovat vizitku extrémisty. Potom je to již jen malý kousek k agentovi, či dokonce k teroristovi. Může být také označen i za rusofila. Těžko seznat, co je horší.

Při pohledu na vyvolanou hysterii kolem oslav konce války si připomínám dobu, kdy platila známá slova rakouského oficíra, nadporučíka Lukáše: „Buďme Češi, ale nikdo o tom nemusí vědět.“ Lukáš, ten vystrašený a přikrčený rakouský důstojník, „pokládal češství za jakousi tajnou organizaci, které je lépe se zdaleka vyhnout.“ Ani po 100letech se u nás mnoho nezměnilo, přikrčených a vystrašených Lukášů v Česku přibývá.