Vzpomínám si, jak jsem coby chlapec školou povinný nedokázal pochopit, jak bylo možné, že mezinárodní společenství a zejména pak Francie nezareagovali na to, když Německo dne 7. března 1936 vojensky obsadilo Porýní, které mělo zůstat, podle dohod z Locarna, demilitarizovanou zónou. Tehdy jsem nechápal, jak mohli být francouzští politici tak zbabělí a zaslepení, že dovolili Hitlerovi postupně odstraňovat všechny limity, které měly Německu zabránit v rozpoutání nové války.

Později mi však v souvislosti s tím, jak jsem se seznamoval s paměťmi současníků a pracemi historiků, postupně docházelo, že Francie měla jenom takové politiky, jaké měla voliče. Ne všichni francouzští politici té doby byli zastánci budování míru odzbrojením. Ti z nich ovšem, kdo by chtěli v atmosféře rozbouřené bolševickou revolucí v Rusku a později světovou hospodářskou krizí budovat silnou armádu a držet mladé muže v kasárnách, neměli velké šance na zvolení. Reální politici tedy zpravidla dají přednost tomu, co voliči chtějí dnes před tím, co je důležité pro zítřek. Pouze výjimeční politici dokážou tuto mez překračovat a posouvat politiku za hranice populismu.