Zbořil má nápad pro smutné fanoušky Petra Pavla. Z Kavčích hor

Pane doktore, europoslanec Zdechovský upozornil, že noví politici jako Petr Macinka nebo Filip Turek na evropské úrovni nic neprosadí. Protože tam se všichni zástupci zemí EU znají, například z organizace mladých eurolidovců. Je toto správný přístup? Nebo je dobré pustit ke kormidlu někoho mimo establishment, byť má takový deficit?

Myslím, že americká Národní bezpečnostní strategie (NSS) varuje i pana Zdechovského, že jeho známosti s mladými eurokatolíky nemusejí být tak nadějné, jak si on sám ve svých eurolidoveckých, trochu brutálních představách představuje. Na druhé straně, i tento europoslanec, jako mnoho jemu podobných, má tolik temperamentu, že se u něho občas objevují euroautoritářské, neřkuli euroklerikální sklony. Obratně se to skrývá za lidovecké, tak trochu lidové zájmy.

Možná že někdo někde přehlédl, že Federica Mogheriniová se nejen prosadila, ale doslova proseděla, od svého členství v Komunistické straně Itálie až na vysokou úroveň evropské zahraniční a bezpečnostní politiky, na úroveň, kde už se hra na levici a pravici pěstuje tak trochu „po italsku“. Pak ale také platí, že prosadit něco (odcházející pan MZV Lipavský by řekl dotlačit někoho někam) jde opravdu snadno v té bruselské bublině. A to bez ohledu na názory, ale jen díky příslušnosti k nějaké uzavřené kastě nebo společenství. Má to jen jednu nevýhodu, když někdo z této hry vystoupí, může být poslán třeba do kriminálu pod záminkou zpronevěry finančních prostředků. Na to jsou dnes v Bruselu obzvlášť hákliví.

Pan Turek má výhodu/nevýhodu, že je homo novum a že se ho evropští dinosauři stejně jako mladí eurolidovci obávají. Má jiné přátele než ti zavedení mladí a hrozí mu mnohem větší nebezpečí než to, o kterém mluví pan Zdechovský. Může se totiž stát „jedním z nich“, a příklad vztahu pana Zdechovského a paní Mogheriniové to dokazuje. Jak říkal mladý Karel Havlíček-Borovský – jednou tě maj za svatého, podruhé jsi sviňák.

A ještě jeden příklad z velké politiky. Donald Trump přišel také z prostředí, kde se předpokládalo, že to s ním v politice nepůjde. A přitom provětral americkou, světovou a evropskou politiku víc než pověstný Cimrmanův Vítr z hor.

Nová bezpečnostní strategie USA rozesmutnila náš „establishment“, když jsme u toho slova. Nemluví se tam hezky o EU, šíření demokracie po světě a nezdůrazňuje se boj proti Rusku. Zdá se, že zástupci naší „havlovské“ politiky stále nepochopili, o co jde Donaldu Trumpovi?

Jsem přesvědčený, a jistě to není zase tak originální názor, že, jak by řekl klasik, někteří z našich politiků, v politice a u politiky, slovům Donalda Trumpa nejen nerozumějí, ale i nechtějí rozumět. Ale víme, že existuje také velká část politické třídy, která se porozumět jeho slovům právě chystá.

Opravdu příkladné jsou komentáře některých TV v České republice. Věnuje se v nich důkladná pozornost tomu, že prší v Karibiku, v indonéském souostroví, dokonce i v Indii. A to přesto, že ji právě navštívil Vladimir Putin a šel se s indickým prezidentem poklonit hrobu Mahátma Ghándího. Ale patnáct utonulých v zemi s 1,5 miliardy obyvatel nám nesmí být utajeno.

Zamýšlet se nad Národní bezpečnostní strategií (NSS) bylo dovoleno jen několika vybraným jednotlivcům. Snad proto, aby to vypadalo, že jde o objektivní komentáře, když už je nám odepřena analýza někoho jiného než jednostranně americkému prezidentovi vyhrožujícího česko-amerického reprezentanta jednoho názoru Igora Lukeše. Na to jsem sice zvyklí a umíme si jich nevšímat, ale přesto se obávám zvláštního deficitu poznání.

Alternativní média naopak věnovala NSS pozornost, ale předpokládejme, že nezůstane jen zatím u několika odkazů na text této nově formulované politické doktríny. Je snadno dostupný a doufejme, že dojde na komparativní historické studie a textové analýzy, které můžeme považovat v této souvislosti za mimořádně důležité. Doktrína prezidenta Jamese Monroeoa byla publikována roku 1823 a byla nepřátelská vůči vojenským aktivitám evropských zemí na amerických kontinentech. Je sice vzpomínána i v souvislosti s NSS Donalda Trumpa (někdy s ironií), ale její protievropský akcent nemohou zapřít ani agitátoři evropského hlavního proudu.

Obavy o „havlovskou politiku“ bychom opravdu mohli s vážnou tváří konstatovat. Jen si musíme vzpomenout, kdo se za představitele jejího odkazu dnes ohlašuje. Jen letmý pohled do jejich CV stačí, abychom mohli věřit, že mnozí z nich si myslí, že si to „odpracovali“. Zapomínají ale, že lze snadno také dojít i k názoru, že si v blízké době odpracují něco jiného.

Připomněl bych roztomilou povídku Ivana Vyskočila Kusejr to byl talent, která vznikla po jeho rozhovorech s Václavem Havlem, a pochopíme, jak lze rozmělnit všechno včetně autora a jeho dobré pověsti nebo jak je dnes snadné říkat reputace.

Andrej Babiš svůj střet zájmů vyřešil tím, že Agrofert až do své smrti uloží v „trustu“. Prezidentu Pavlovi to stačí a jmenuje Babiše premiérem. Zklamal prezident své příznivce, kteří volali po tom, ať Babiše nejmenuje?

Podle některých vyjádření zavilých nepřátel Andreje Babiše bychom mohli soudit, že pan prezident skutečně způsobil mnohým svým obdivovatelům několikadenní nespavost. Možná jsou to ale jen ti, kteří si mysleli, že Petr Pavel je snadno voditelný, slovy dosluhujícího Jana Lipavského, posunovatelný. U na veřejnosti vystupujících Pirátů to vypadá na závažnou psychickou újmu. Snad by se to dalo vyřešit tím, že by pro ně existoval zvláštní kanál České televize, který by byl věnovaný choroboplodným vystupováním všech, kteří si mysleli, že prezident bude sedlat koně, jen proto, že se to poštěkávajícím zneuznaným komunikantům nelíbí.

Možná to ani nemusí být velká spekulace, když nás napadne, že ani pan prezident nemusí být šťastný z toho, jaké zvláštní obdivovatele má ve své blízkosti. Ono to bydlení na Pražském hradě už mnohokrát svádělo, aby jeho obyvatelé, jak pradávno veršoval Milan Uhde, zase šli před řadami.

Jak se vlastně dívat na to, že lidé, kteří sami sebe považují za demokraty, volali po tom, ať není jmenován předseda vlády vzešlý ze svobodných voleb?

Františka Koukolíka kdysi kritizovali, že používal lékařské terminologie k pojmenování tohoto typu lidí. Říkal jim deprivanti a domnívám se, že obohatil touto terminologií studia politických věd o pojem, který je možné považovat za způsobilý k hodnocení určitého typu chování ve společnosti.

Všímejme si víc nikoliv jen slov, jejich přednesu, artikulace, ale i gest, studujme mimiku a aproximaci (přibližování se mluvčích a diskutujících) a konečně i toho, jak se někteří fyzicky proměňují. Zbigniew Brzezinský dávno popisoval „aparátčíka“ sovětského typu a Oscar Wilde tvrdil, že od třiceti let si každý můžeme za to, jakou máme tvář. Paní i pánové dostávají podobné rysy bez ohledu na to, za kterou politickou stranu se domáhají vítězství nad politickým protivníkem. Ladislav Mňačko ve snad stále ještě čtené knize Jak chutná moc! si všiml, „jak se nám revoluce zakulatila“. Psal sice o revoluci socialistické a komunistické, ale neobávejme se napsat, že zakulatit se může i ta sametová.

Tak jako se z proletářů stávala Nová třída Milovana Djilase, tak se z demokratů různých dob, a nejen u nás doma, stávali nejdříve lidoví demokrati, později liberální demokrati, a dnes tedy demokrati nad demokraty, kteří si ani nestačili všimnout, že už začali „budovat“ tyranii.

Velká Británie a Francie stále kalkulují s možností, že po uzavření míru na Ukrajině by tam vyslaly „zajišťovací“ jednotky. Německo, Polsko nebo Itálie říkají, že to Rusko nepovolí a že raději ne. Proč první jmenované velmoci na tomto návrhu tolik trvají?

Zde stojí a nemohou jinak! Je to snad jen věčný osud střední Evropy, slovanského východu a jihovýchodu Evropy, že o něm chtějí rozhodovat ti, které v našem dějepisu známe jako „Mnichovany“. Občas se mezi sebou neshodnou, ale Anglie, Francie, Itálie a Německo mají na svých účtech třeba jen ve dvacátém století tolik hříchů, že se můžeme obávat, že jejich globální předsudečnost a arogance jsou nesmrtelné.

Tentokrát se přidal do tohoto spolku i polský premiér Tusk a oznámil světu, že tyto země mají posledních osmdesát let se Spojenými státy společného nepřítele. Zřejmě tím myslel vámi vzpomenuté „zajišťovací jednotky“ a nechal svůj majestát ovládnout hněvem vůči historickému nepříteli. Vynechal ze svého historického pohledu trojí dělení Polska a více než století bojů o obnovení jeho samostatnosti.

Ale zdá se, že ve Francii a Velké Británii stále ještě existují názory, že domácí krize a problémy lze vyřešit expanzí ve všech možných koutech světa. A protože se svět koloniálního imperialismu dávno zhroutil, jak se obávali britští političtí geografové už na začátku 20. století, hledá se reakce na nebezpečí změny Londýna a Londonburgu (London a Petersburg), kterého se na ostrovech stále obávají. V dnešní době skoro fyzicky.