Paní Koldinská z již zrušeného Stratkomu (ano, ta co zároveň pracovala pro tento vládní útvar a pro veřejnoprávní ČT, než se na to přišlo) provádí sebeobhajobu sdílením rozhovoru s jeho bývalým šéfem. Ten si ublíženě stěžuje na nepochopení, na klacky pod nohama a zdůrazňuje, jak důležitou a nezastupitelnou činnost dělali. Při četbě toho rozhovoru jsem se nad formulacemi pana Bruži opravdu bavil a některé z nich sem nasdílím (celý rozhovor sdílet nebudu, zájemci si ho mohou najít).

Jako červená nit se tím vine nářek, že odpůrci “strategické komunikace” tomuto pojmu vůbec nerozumí. Ale my mu rozumíme velmi dobře. Stačí si k tomu přečíst knihu dalšího obvyklého podezřelého, dnešního náčelníka GŠ Karla Řehky “Informační válka” z roku 2017. Ten to aspoň napsal jasně: strategická komunikace je státní propaganda, jen se tomu tak nesmí říkat.

Není totiž náhodou, že nejvášnivější proponenti tohoto konceptu pocházejí z armádního prostředí, ať to je zmíněný pan Řehka, nechvalně proslulý plk.Foltýn nebo zde pan Bruža. Tito lidé totiž považují národ za jakousi obdobu vojenské jednotky, která musí být jednotně a hierarchicky řízena, správně ideologicky vedena a proto je jí třeba vštěpovat vzorce a hodnoty pravidelnou politickou přípravou a školením mužstva. To samozřejmě zajistí stát a jeho zaměstnanci, zejména ti ve služebním poměru. Je až s podivem, jak se to podobá praktikám, o nichž jsme se domnívali, že jsme se jich zbavili v roce 1989. A dále je s podivem, jak úspěšně se tento koncept podařilo prodat tzv. společenským elitám a médiím hlavního proudu, do omrzení opakujícím teze o nezbytnosti “strategické komunikace” (nemluvě o “expertech”, kteří v tom našli slušný zdroj obživy).

A nyní již několik perel z rozhovoru s panem Bružou. Jeho vojensko-úřednický newspeak je natolik výmluvný, že nepotřebuje komentář:

“Realita však je, že náš odbor měl především koordinační roli. Některé kampaně nebo informační aktivity prováděli jiní relevantní aktéři nebo resorty a my jsme jim pomáhali a propojovali jednotlivé hráče. V těchto případech občan nemohl poznat, že je to částečně práce i našeho odboru, protože jsme se pod to jednoduše nepodepisovali.”