Nigel Farage je jednoznačně nejviditelnějším symbolem odporu svobodně smýšlejících lidí proti růstu eurobyrokratické moci nad našimi životy. A připomíná, že, i když by si to tak mnozí přáli, jednou vstoupit do EU rozhodně neznamená, že s ní musíme jít na věčné časy a nikdy jinak. A že, navzdory tomu, co se nám bruselskou politickou aristokracií financovaná propaganda snaží vtlouct do hlavy, politikům EU nejde o nějaký svobodný trh, svobodný pohyb osob, nebo snad dokonce o mír na evropském kontinentě. Protože EU je jednoznačně politický, mocenský projekt, nikoliv projekt postavený čistě na ekonomických základech, klíčovým modem operandi jeho prominentních exponentů je bezohledné používání moci, za každou cenu, bez ohledu na realitu, na lidi, a nakonec i bez ohledu na nevyhnutelné následky.
Členy jednoho takového ryze mocenského, politického projektu jsme už jednou byli – a není tomu zase tak dávno. Stejně jako nyní v případě našeho členství v EU jsme se součástí takového projektu stali na věčné časy, podle přání tehdejších politiků, kteří se ve své ničemnosti a ohavnosti jen málo lišili od těch dnešních, s jiskrami v očích budujících evropský svaz. Ty jejich věčné časy nakonec netrvaly tak dlouho. A stejně jako jsme se po pár desetiletích vymanili, třebaže ani ne tak z našeho přičinění ale spíše díky vnějším vlivům, z okovů tohoto prvního politického projektu, tedy sovětského bloku, můžeme se nyní zbavit i okovů, které se ve své pravé podstatě, svým filozofickým a ideologickým základem liší pouze v barvě hvězd, jimiž jsou ozdobené.
Evropa zažívá vlastně již třetí snahu o politickou integraci v jednom velkém mocenském projektu. Kromě sovětského bloku, který se jen díky urputné snaze Spojených států držel v hranicích, jejichž součásti jsme bohužel byli i my, se stejnou optikou musíme dívat i na integrační projekt nacistického Německa, jehož ekonomické základy se v zásadě od dnešních plánů Bruselu příliš neliší. Základy jsou obdobné – pouze politické prostředky se změnily, nebo lépe řečeno nejdou do takových extrémů. Tedy alespoň zatím. Neutěšujme se tím, že snad dnešní kolektivisté a etatisté jsou o něco civilizovanější a ohleduplnější, než byli jejich předchůdci před sedmdesáti či padesáti lety. Ve své nenávisti vůči svobodě se jim hravě vyrovnají.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV