Před nějakou dobou se skupina osobností z řad kulturní fronty vyjádřila, že i když to může znamenat snížení životní úrovně a omezení blahobytu, že potřeba zásadně zvýšit výdaje do obrany a zbrojit. Podle mě se tyto hodnoty, tedy obrana a životní úroveň, dávají do nebezpečného a falešného protikladu. Ostatně ono je to pro politiky typu premiéra Fialy nebo ministra Rakušana pohodlné.

Stát se nepochybně musí starat o svoji obranyschopnost - pokud je ovšem vážná a racionální diskuze o tom, zda výdaje na obranu zvýšit a jak je strukturovat, nahrazena hysterií a demagogickým nahrazováním reálných hrozeb takřka komiksovými panáky a téměř mystickými strašáky, pak lze kdykoliv snížení životní úrovně způsobené neschopností nebo přímo zlotřilostí naší vlády omluvit tím, že je přece nutné zbrojit a připravovat se na hrozby. A kdo s tím nesouhlasí nebo má jiný pohled na věc, ten je špinavý kolaborant... Je potřeba si uvědomit, že životní úroveň a blahobyt je něco, co nemá přímo pocházet od státu - a vlastně to ani od státu pocházet nemůže. Životní úroveň je výsledkem produktivní činnosti, tvořivosti a rozumu svobodných lidí. Naše vláda však svobodě klade neustále do cesty překážky. Jestliže přicházíme o náš blahobyt, je tomu tak proto, že přicházíme o svobodu. Z vůle všech možných Fialů, Rakušanů ale také Babišů. Stát, jehož bohatství je založeno na tvořivosti a invenci svobodných jednotlivců, si automaticky může dovolit efektivní a dobře vyzbrojenou armádu a výdaje na obranu nejdou proti osobním ekonomickým zájmům občanů.