Často si stěžujeme na morální pokleslost konzumní společnosti, tancování kolem modly ekonomického úspěchu, nárůst agresivity a hodnotové propady v různých formách a projevech. Zahlcena televizním světem reklamy a filmového i faktického zabíjení trpí zejména mladá generace od útlého dětství, aniž to ví. Jen přebírá připravené kulturní vzorce. K nim patří vnímání člověka jako pána tvorstva, tvůrce práva silnějšího a majitele pravd o veškerém životě. Třeba, že zvíře je vlastně věc, s níž možno nakládat podle vlastních představ a potřeb od hýčkání až po zabíjení. Pro konzumaci, pro zisk, pro okrasu, pro zábavu. Zabíjení nezbytné, zbytné i zbytečné. Držet v kleci, kastrovat, zabíjet a stahovat z kůže se zkrátka může.

Ono zavedené se ostatně dotýká zvířat i lidí. Tak to lidská společnost zavedla už za barbarství a dále zdokonaluje i v renesanci, humanismu a demokracii a říká se tomu dlouhá kulturní tradice. Byla také hnacím motorem domestikace a šlechtění řady druhů, které si na tuto součinnost už zvykly, neboť se z ní zrodily. Člověk dodá bezpečí a potravu a domácí zvířata pak v bezpečí nebezpečnému člověku sama potravu poskytují, neboť prý nemají duši a tak jim to snad ani nevadí. To říká člověk právem silnějšího. Je to takový cimrmanovský kruh objevu radostné konzumační spolupráce. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme i protestovat, ale je to tak jediné, co se s tím dá dělat. Netřeba to však hrotit za obvod kruhu.