Když se mění režimy a obrací se karta, nemáme s poraženými smilování. A že těch zvratů bylo ve 20.století požehnaně!

Účtovalo se s pozůstatky mocnářství po říjnu 1918, účtovalo se s K.Čapkem a demokraty po Mnichovu 1938, účtovalo se s Háchou a kolaboranty pěkně od podlahy po květnu 1945. A hned vzápětí po únoru 48 se také účtovalo s buržoazií a třídními nepřáteli. Po srpnu 68 se účtovalo s těmi, kteří se nechali pomýlit Pražským jarem. A od listopadu 89 až dodnes účtujeme s komunisty a vypadá to, že jsme ještě neskončili.

Možná proto by nám život Nelsona Mandely mohl být jako příklad něčím užitečný. Tento Afričan dokázal co málokdo druhý. Strávil dvacet sedm let ve vězení kvůli tomu, aby jeho lid byl svobodný. To samo je důvod se k němu přihlásit. Hlásit se k Mandelovi znamená hlásit se k zápasu o svobodu,která by i nám, Čechům, Moravanům a Slezanům s jejich historickou zkušeností měla být drahocenná. Ve 20.století jsme si jí zase tak mnoho neužili. Ale Mandelův život má v sobě ještě něco více. Jeho velkou zásluhou bylo, že při převzetí moci v JAR na začátku 90.let nedošlo k občanské válce. Mandela dokázal nepodlehnout pokušení vypořádat se tvrdě s bývalými utlačovateli – před pomstou dal přednost smíření. Velká věc! Ale Mandela dokázal hlásat svobodu a lidská práva opravdu pro všechny. Tak jako nepřijal nabídku na prominutí zbytku trestu, pokud jeho druhové měli zůstat ve vězení, tak požadoval, aby lidská práva platila i pro včerejší utlačovatele. Tím dal ve své zemi šanci na vznik demokratického režimu, zatímco v Zimbabwe a dalších zemích vznikaly autoritativní režimy.