Dobré odpoledne, dámy a pánové.

Chtěl jsem tady připomenout jednu historii, o které píše španělský spisovatel Javier Cercas ve své knize, která se jmenuje, kdyby se to mělo přeložit, tak nějak jako Autonomie jedné chvíle. Tento španělský spisovatel popisuje situaci ve Španělsku v roce 1981. To byl zajímavý rok, podle některých klíčový pro Španělsko, protože Španělsko sice setřáslo frankistický režim, ale ten boj za demokracii ještě nebyl zdaleka rozhodnutý. Navíc se potýkali s dvacetiprocentní nezaměstnaností a patnáctiprocentní inflací, takže to byla dost taková nespokojenost s tím, že ta demokracie, kterou nastolili, je vlastně nefunkční, že ta demokracie není schopna splnit to, co slibovala, a vlastně není lepší než ten frankistický režim.

A tehdy se stalo v parlamentu španělském to, že do toho parlamentu v tyto vypjaté dny, kdy už se zdálo, že skutečně něco visí ve vzduchu a něco se stane, tak do toho parlamentu vtrhlo 200 po zuby ozbrojených důstojníků, vedených plukovníkem, a těch 200 plukovníků (důstojníků?) začalo rovnou střílet, řekli, že přebírají moc. Byl to prostě regulérní pokus o vojenský puč. Se španělskou demokracií to v této chvíli vypadalo velice špatně. Zajímavé je, co se stalo. Většina těch poslanců, co tam byli, tak skočili pod lavice, protože tam lítaly kulky, tak co měli dělat? Schovali se.

A jak říkají historické anály, španělskou demokracii zachránili tři lidé. Nevím, jestli je přesně vyjmenuji. Jeden se jmenoval, tuším, García. García byl člověk, který byl politikem právě za Frankova režimu. Ten druhý, to byl šéf komunistické strany, taky taková ne moc podařená figura, a ten třetí, to byl generál Mellado, který bojoval na straně Franka proti demokracii. A tito tři ne moc povedení chlapíci oproti těm ostatním poslancům šli přímo proti těm vojákům. A vlastně oni tři ten puč zvrátili. Takže se říká ve španělské historii, že tito tři, co vypadali tak divně, zachránili španělskou demokracii. Takoví tři velice nepravděpodobní hrdinové.