Císař Karel Čechám prokázal velikou úctu už jen tím, že si zvolil za své říšské sídlo město na samotné periferii obrovské Svaté říše, ležící v povodí řeky Vltavy a do té doby sotva 30 tisícové. Mohl si zvolit jinak. Nabízel se Norimberk nebo Kolín nad Rýnem, ale Karel udělal rozhodnutí, kterým se mj. přihlásil k přemyslovskému odkazu své rodiny z matčiny strany. Jako člověk velmi zbožný, trávící volný čas v několikahodinových modlitbách, byl okouzlen životem a odkazem legendárního knížete a světce Sv. Václava a mj. i na jeho počest si na korunovaci nechal vyrobit - či spíše zrekonstruovat u zkušených pražských zlatníků korunovační klenoty. Karel investoval velké úsilí a hodně peněz do tehdejší propagační mašinérie, kdy čeští světci, mezi kterými vynikal Sv. Václav, zažívali neobyčejný rozkvět své celoevropské slávy.

Korunovační klenoty jsou od roku 1962 národní kulturní památkou číslo 2 (po Pražském hradě), mající trvalé uložiště v korunní komoře katedrály sv. Víta. Nebylo sice splněno císařovo přání a klenoty jsme uložili jinde, než jim původně určil, ale umístění v sídle českých panovníků je určitě symbolicky lepší, než uložení na Karlštejně. Podle jeho dalšího rozhodnutí neměly klenoty opustit Prahu, ale dějiny na taková přání vůbec nedbají. Za husitských válek, za 30. leté války i za vlády Habsburků se mnohokrát ocitly všude možně po celé Evropě. Posledním vladařem s nasazenou korunou byl Ferdinand V. v roce 1836. Pak už se nedělo nic, korunní komora byla 40 let zavřena (1871–1911) a za tu dobu je nikdo neviděl, nevystavil, a evidentně ani nepostrádal.

Klenoty se vystavují nejdříve jednou za pět let. Tím, že doba a délka vystavování nemá žádný pevný řád, se tato událost stává ještě mimořádnější. V roce 1998 přišlo za klenoty na pražský Hrad přes 27 tisíc lidí. V roce 2013 téměř 35 tisíc. Lidé stáli ve frontě celé noci, přijížděli z celých Čech a Moravy a na mnohé se nedostalo. Zlobili se a ptali se, proč nejsou korunovační klenoty vystavovány častěji.