Je také vyvoláván pocit, že přeci musíme být na té jedné (eurounijní) lodi, v tom silném proudu, nikoliv na okraji. Navíc je tento mimo jiné ekonomický spor stavěn do role takřka třídního zápasu o setrvání na západě či nikoliv. Z ekonomického hlediska hlasy podnikatelů daleko převyšuje fakt, že po vstupu do eurozóny by se ČR stala spoludlužníkem obrovských dluhů, proti kterým jsou ty naše ještě relativně malé (a to i když rychle rostou).

Jde o to, že Evropa si hraje především sama před sebou na něco, co už dávno není. Hraje si na bohatý světadíl, který je schopen nejen všechny poučovat, ale všem dávat za „dobré chování“ odměny (něco jako bonbónky v první třídě), i když sama na rozdávání dávno nemá a ani není koho poučovat.

V budoucnu se dluh eurozóny bude rychlým tempem zvětšovat. Nárůst bude velmi pravděpodobně daleko více strmý než nyní. Je to dáno nereálnými ambicemi v oblasti Green dealu se všemi jeho náklady. Na jedné straně obrovské investice, na které EU včetně ČR nemá a bude chtít na ně vybrat prostřednictvím daní (nyní emisních povolenek). Tyto investice ale nepřinesou zvýšenou efektivitu, ale jen další výdaje. Na druhé straně velký sociální neklid, který si vynutí hodně peněz a ty nebudou stačit. Navíc má eurozóna „na krku“ nezvládnutou migraci, která bude výše popsané problémy potencovat.