Náhoda tomu chtěla, že s Martinem Stropnickým, ministrem obrany, jsme se setkali ve frontě na trajekt v Prizně směrem na ostrov Pag. Když kolem mne procházel směrem k pokladně kolem desítek aut, automaticky jsem ho pozdravil jako dobrého známého, a on, ač viditelně zaskočen, s úsměvem odpověděl. Nikam se neschovával, pro lístek si nikoho neposlal, a sám si to odšlapal – zkrátka normální chlap mířící na normální dovolenou – mimochodem na jeden z nejkrásnějších chorvatských ostrovů. Když jsem dnes slyšel o tragédii v Afgánistánu, a hned útoky, kdeže je ministr obrany, zdravě jsem se naštval, a rád bych se Martina zastal. A proč mu říkám křestním jménem? Není to pro nedostatek úcty, ale jsme vrstevníci, a to letmé setkání na břehu moře bylo okamžikem souznění – jedeme si odpočinout do stejných míst, spiklenecký úsměv a slušné kývnutí hlavou s přáním dobrého dne bylo civilní a chlapské. A nejen to je jediné souznění.