V rámci festivalu Prague Pride se v Duhovém domě na Slovanském ostrově konala i debata o tom, jak utvořit „duhovou rodinu“. Kromě manželství pro všechny, stabilní agendy aktivistů žijících ze sexuálních menšin, došlo i na téma, jak si pořídit děti. A to je v této komunitě zásadní otázka i z pohledu práva. ParlamentníListy.cz proto oslovily Danielu Kovářovou, senátorku z ústavně právního výboru a předtím dlouhé roky advokátku zaměřující se na rodinné právo.

Zajímal nás především její pohled na výroky z diskuse, pronášené ředitelkou vzdělávacích projektů neziskové organizace Prague Pride Terezou Kadlecovou. Ta oceňovala, že v Česku je velmi snadné sehnat anonymního dárce genetického materiálu a vše se děje velmi diskrétně.

V této souvislosti se rovněž pochvalně vyjádřila k tomu, že je zde navzdory zákonům a mezinárodním úmluvám takovým dětem odpíráno právo znát své biologické rodiče. V jiných zemích se v osmnácti letech mohou dozvědět, kdo to je, v Česku to díky důsledné anonymitě možné není. Český systém byl paní Kadlecovou popsán tak, že „jakoby systematicky porušuje právo dítěte“.

Že je zde oslavováno systematické porušování nejen českého práva, ale i mezinárodních úmluv, na to ParlamentníListy.cz upozornili už aktivista Michael Semín a Jana Jochová z Aliance pro rodinu. Ta pro ParlamentníListy.cz dodala, že v západních zemích už kvůli tomu padají žaloby a musí se přepisovat legislativa.

S tím souhlasí i senátorka Kovářová. „Dítě není hračka. Dítě není majetek. Dítě je člověk,“ zdůraznila. Představa některých, že si dítě objednáte v e-shopu, je podle ní naprosto šílená.

S pokrokem v medicíně a genetice se navíc „technické“ možnosti pořízení dítěte nadále rozšiřují. Michael Semín ale pro ParlamentníListy.cz připomněl, co všechno to obnáší. „Oni jsou k tomu potřeba celkem čtyři lidé. Dárkyně vajíčka, ta je anonymní, pak surogátní matka, která to dítě odnosí a porodí, a dva muži, jejichž sperma je promícháno, aby byla zachována anonymita,“ vysvětloval.

To samozřejmě přináší mnohá rizika a otázky, nejen zdravotní, ale i etické.

A v neposlední řadě také právní. „Surogátní mateřství“ totiž vyžaduje právní úkon, jímž jsou rodičovská práva převedena z ženy, která dítě odnosila (a jeho narozením se de iure stala matkou), na ty, kteří si ji na odnošení dítěte najali.

Jana Jochová pro ParlamentníListy.cz upřesnila, že v USA, kde soukromé právo stojí na velké smluvní volnosti a dohodnout se dá téměř cokoliv, jsou už při dohodě uzavírány smlouvy o převodu rodičovských práv hned po narození dítěte a soudy tyto dohody akceptují. V právní kultuře evropského kontinentu to tak jednoduché není.

V Česku je pak zásadní problém, že zákon s odnošením dítěte jinou osobou, než je matka, vůbec nepočítá. Surogátní mateřství je tak v naprostém právním vakuu, a nikdo neví, jak se k němu vlastně postavit. Kvůli tomu ani nevíme, kolik takových případů se vlastně odehrává. Podle Jany Jochové se jedná o desítky, maximálně nižší stovky případů, ale i to už je fenomén, který nemůže zůstat v právním vzduchoprázdnu.