Vy jste uvedl, že by se měl podle vás registrovat etnický původ pachatelů trestných činů. Neobáváte se, že se vás někteří lidskoprávníci označí za rasistu?
 
Stát se to může, ale já se toho nebojím. Mám bohaté zkušenosti z praxe státního zástupce, kterým jsem byl 22 let. Za rasistu jsem byl označen již v roce 1998 tehdejším ministrem Vladimírem Mlynářem a dalšími v případu utonulé Romky Heleny Biháriové, kdy jsem odmítl převzít státní zakázku na to, abych trestný čin klasifikoval jako rasově motivovanou vraždu tam, kde rasový podtext nebyl – a nakonec to nebyla ani vražda. Tehdy se do mě pustili, ale ustál jsem to. A to i díky médiím z Východočeského kraje, která se skutečně zajímala o to, jak to skutkově a pohnutkově bylo. Případ jsem dobojoval až do konce, i když mi opakovaně hrozilo kárné řízení a nadřízení se snažili mi zasahovat do mé práce. Nakonec i Vrchní a Nejvyšší soud mi daly za pravdu, že to prostě rasově motivovaná vražda nebyla. Ale označení rasista mi zůstalo. Zdůrazňuji, že jím ale nejsem.

Vy jste ve své praxi tento princip zaznamenání etnického původu využíval?
 
Než mi to zakázali, vykazoval jsem například u vražd ve svém kraji počet skutků a jejich nárůst, počet pachatelů, ale i jejich národnost. U loupežných vražd jsem na tiskové konferenci mimo jiné bilančně uvedl, že většina jich byla spáchána občany romského etnika, přičemž charakteristické pro ně je, že vždy útočí na bílé, staré, bezbranné, osaměle žijící oběti – a provedení činu bývá zvlášť surové. To všechno byla pravda, statisticky a kriminologicky prokázaná. Pak jsem se zase musel zpovídat svým nadřízeným, že jsem prý rasista.

Vzpomínám si, jak jsem v roce 2002 letěl s policejním prezidentem, panem generálem Jiřím Kolářem, jako jeho první náměstek, do Anglie získávat tamní zkušenosti - a tam nám mj. vysvětlovali, jak řeší kriminalitu národnostních menšin. Ve Spojeném království existuje povinnost policistů registrovat u podezřelých a pachatelů, kdo je jakého původu. Když náš policejní prezident řekl, že u nás je něco takového zakázáno, divili se, jak vůbec můžeme bojovat s kriminalitou různých etnik. U nich mají u každé menšiny svého člověka, který spolupracuje s policií a současně hlídá jejich kriminalitu. Ostatně i na ulici při kontrole angličtí policisté registrují váš původ, buď ho přiznáte – a oni to zapíší do tiskopisu (hlášení), anebo to posoudí subjektivně. Napíší třeba „Gypsy“ nebo „Asiat“, ale vůbec to nepovažují za rasismus. Ostatně, když naši Romové utíkají do Velké Británie, tak tento stát nebude přece rasistický.

Nedovedu pochopit, jak lze bez přehledu o podílu menšin na celkové kriminalitě s nimi preventivně pracovat. No, asi mě zase někdo označí za rasistu. Ale jsem už na to zvyklý z minula. A vlastně i z loňského roku, kdy jsem moderoval veřejné slyšení v Senátu Parlamentu ČR, pořádané mým výborem na téma „Chceme stejný metr“, a to za přítomnosti vrcholných orgánů činných v trestním řízení, ale i nestátních romských organizací a uskupení. Ač vše proběhlo naprosto korektně, bez konfliktů, kdy všichni měli rovnou možnost se vyjádřit, na druhý den už na romských webech jsem byl rasistou, který organizoval setkání ultrapravičáků. Naprosto nefér přístup, na který jsem na svém webu zareagoval článkem „Romové útočí…“ – a popsal skutečný průběh setkání v jednacím sálu českého Senátu, doložený doslovným přepisem vystoupení. Jiný způsob obrany před invektivami a vykonstruovaným obviněním asi není.