„Na čtyřiceti letech vlády komunistů nevidím nic kladného. Věšet jsem je nikdy nechtěl. Nikdy bych se nesnížil používat metody jako oni. Ale opovrhuji jimi. Těmi, co podepisovali rozsudky smrti," stojí si za svým armádní generál Tomáš Sedláček, jehož příběh byl nedávno popsán i v komiksové knize Ještě jsme ve válce. Byl odsouzen na doživotí, ale po devíti letech se dostal díky amnestii na svobodu.
Psali jsme:
Legendární generál dává národu naději. Ještě máme třicet let
Další články z rubriky Jinýma očima ZDE
Hodný komunista, naivní představa
Po roce 1948 se snažil být apolitický a k tehdejšímu dění se moc nevyjadřoval. „Zametlo mě to a stálo devět let života. Proto moc nevěřím bývalým komunistům, co se stali disidenty, kterými se obklopil bývalý prezident Václav Havel. Vadí mi, jak se rychle dokázali převrátit na jinou víru. Třeba Jiří Dientsbier, budiž mu lehká země, mi jednou vykládal, že vstoupil do partaje proto, aby tam byli nějací slušní lidé. To mi připadalo dost naivní. Nebo třeba Jiří Pelikán to jako předseda Mezinárodního svazu studentstva mezi studenty na vysokých školách čistil hlava nehlava a pak se stal oslavovaným disidentem. Tomu prostě nerozumím," míní Sedláček. I proto je zastáncem stanoviska, že by v konfederaci politických vězňů neměli být bývalí komunisté.
Dnešní KSČM jde prý totiž ve šlépějích předlistopadových soudruhů. „Všimněte si, jak mluví její předseda Vojtěch Filip v televizi a na demonstracích. V televizi je demokratický a rozumný, před svými diváky nenávistný. Jejich program a ideje jsou stejné, jako kdysi. Nemají žádný velký průšvih, všechno z povzdálí sledují a čekají. To považuji za velmi nebezpečné," vysvětluje s tím, že zakázána měla být strana už dávno, když si ji alespoň jako v sousedním Polsku komunisté nepřejmenovali.
Četli jste?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský