Jaké budou letošní Vánoce u vás doma?Anketa
Jak byste z hlediska naší ekonomiky zhodnotil uplynulý rok? Jaká byla největší pozitiva a jaká negativa?
Jasně se ukázalo, že nedobrou kondici české ekonomiky už nelze svádět pouze na důsledky finanční a dluhové krize. Sousedním zemím se hospodářsky dařilo o poznání lépe. Kladem české ekonomiky bylo jistě to, že se jí podařilo udržet kredit na mezinárodní scéně, v očích globálních investorů, věřitelů a ratingových agentur. Otázkou však je, zda jsme za to nezaplatili cenu až příliš vysokou – v podobě nekoncepčních a špatně komunikovaných škrtů.
Co byly podle vás největší ekonomické „události“ minulého roku?
Je stále průkaznější, že mnohé ze zásadních ekonomických událostí se točí kolem rozhodnutí a opatření centrálních bank. Tento trend v této své síle přišel s finanční krizí a dále mohutní, loňský rok nevyjímaje. Celý svět tak sledoval a sleduje dopad obřího kvantitativního uvolňování – mnohem masivnějšího, než je to americké, mimochodem –, které nyní provádí japonská centrální banka. Japonské akcie byly díky tomu jednou z nejlepších investic roku 2013.
Pozorně svět sledoval taktéž počínání americké centrální banky, která se nakonec na sklonku roku rozhodla omezit svůj program kvantitativního uvolňování. Když ale tuto možnost nejdříve naznačila před letními prázdninami, investoři hromadně začali prchat z takzvaných mladých trhů typu Indie, Indonésie, Brazílie a dalších, což opět jen podtrhuje, jak vlivná jsou dnes opatření klíčových světových centrálních bank.
Fotogalerie: - Rozpočet schválen
Byly zde nějaké vnější faktory světové ekonomiky či ekonomiky EU, které naše hospodářství zásadně ovlivnily? Jak?
Z hlediska české ekonomiky byly podstatné německé volby, které proběhly v září. Do konce roku se však ustavila staronová koalice křesťanských a sociálních demokratů, která by měla znamenat víceméně zachování dosavadního směřování. Pokud se sociálním demokratům podaří v rámci koalice prosadit více opatření stimulujících domácí německou poptávku, může to krátkodobě nakopnout i českou ekonomiku, jež je s německou silně obchodně provázaná.
Fotogalerie: - Druhé výročí Havlova úmrtí
Obecně pak lze říci, že i v české ekonomice se promítl efekt kompetitivní devalvace neboli měnové války, jíž je momentálně účastna celá řada centrálních bank a která spočívá ve znehodnocování jednotlivých národních měn. Měnové válčení má zejména povzbudit export. Česká republika do měnové války nakročila svojí listopadovou intervencí za oslabení koruny. Tato intervence českou ekonomiku jistě citelně ovlivní. Jakým způsobem, to uvidíme v roce 2014.
Psali jsme:
Co by pomohlo české ekonomice k jejímu růstu?
Nejvíce by pomohlo rozvolnění nikoli měnové, v podobě zmíněné intervence ČNB, nýbrž rozvolnění obecného ekonomického a podnikatelského prostředí – snížení daní, stabilizace daňového prostředí, snížení regulační a byrokratické zátěže, redukce mandatorních výdajů, snížení objemu veřejného přerozdělování atd. Problémem je, že s řadou regulací a svazujících podmínek tak jako tak sami nemůžeme nic dělat, neboť mají svůj původ v Bruselu, a nikoli v Praze.
Pomohlo by také, kdyby lidé získali větší jistotu stran ekonomického prostředí. Nechci paušalizovat, zhruba dvacet procent tuzemských domácností nedisponuje vlastně žádnými úsporami. Na druhou stranu, průměrná výše hotovostního vkladu na jednoho obyvatele ČR včetně nemluvňat vzrostla od začátku finanční krize ze 138 tisíc na 180 tisíc korun. Takže řada občanů České republiky evidentně slušnými úsporami disponuje. Pokud by získali vyšší jistotu ohledně ekonomického prostředí, budou více investovat, více zaměstnávat, více utrácet a spotřebovávat. To česká ekonomika potřebuje.
Fotogalerie: - Zemanovi soudci
Kde se ta nejistota v takové míře bere?
Na nepřístojném zvyšování nejistoty se značnou měrou podílí média, která se na malém českém mediálním trhu předhánějí ve strašení čtenáře či diváka, neboť negativní zprávy prodávají lépe než kladné. Jenže jen krátkodobě, z dlouhodobého hlediska zasévají právě onu nejistotu, která neblaze dopadá na celou ekonomiku. A na mediální sektor kvůli souběžně probíhající technologické přeměně celé branže o to tíživěji. Média, hlavně ta tradiční, vlastně svým způsobem páchají sebevraždu.
Václav Klaus v knize Česká republika na rozcestí hovoří o tom, že je nutné, aby v České republice byl silný český kapitál, který by byl spjat s touto zemí, své zisky reinvestoval zde a měl odpovědnost vůči naší zemi. Souhlasíte?
To je jistě pravda. Kapitálu však nelze poručit. Ten půjde jednoduše tam, kde se dočká nejvyššího zhodnocení při dané míře rizika. Je tedy třeba vytvářet podmínky pro to, aby český kapitál měl stále silné podněty k tuzemským investicím. To souvisí s výše uvedeným – je třeba rozvolnit obecné ekonomické prostředí. Robert Fogel, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, jenž bohužel v létě 2013 zemřel, mi před čtyřmi lety řekl, že ekonomické prostředí v Evropské unii je přeregulovanější než to čínské. Myslím, že pokud by žil, tvrdil by to samé i stále i dnes. Bohužel.
Psali jsme:
Stejně se hovoří o nutnosti přeorientovat náš export více směrem právě k Číně, obecněji k zemím BRICS, jihu, východu a takzvanému třetímu světu, neboť západ relativně upadá. Souhlasíte? Případně jak toho docílit?
Prvotní nástup zemí BRICS jsme už promeškali, to si přiznejme. Nezavrhujme tyto země, ale dívejme se i ještě dále, za horizont. Perspektivní mohou být i mnohé africké země, Mongolsko, země jihovýchodní Asie. Koncentrujme se na situaci na Kubě, kde mají Češi velmi dobré jméno, neb řada Kubánců studovala v ČSSR. Lze čekat, že s odchodem bratří Castrů ze scény dojde k liberalizaci tamní ekonomiky. Ta země je neuvěřitelně podkapitalizovaná. A navíc jsou doslova na dohled Spojené státy. S liberalizací dojde k razantnímu nárůstu objemu obchodních i investičních příležitostí. České subjekty by měly být u toho.
Jaký očekáváte vývoj české ekonomiky v příštím roce? Máte spíše pozitivní, či negativní očekávání?
Jsem mírným optimistou v mezích uvědomění si, že v minulosti se již párkrát můj optimismus ne úplně naplnil.
A co očekáváte od nové vlády ANO, ČSSD a KDU-ČSL? Co si myslíte o koaliční smlouvě?
Koaliční smlouva je bohužel spíše krůčkem zpět. Nevidím zatím, jak koaličníci podpoří malé a střední podnikání a jak zamezí dalšímu zadlužování naší země. Třeba však budu příjemně překvapen. Dobré však je rozhodně to, že smlouva není velkým skokem zpět, jakým mohla být koaliční dohoda signovaná socialisty a komunisty.
Vláda navrhuje například investiční pobídky. Není to krok zpět k montovnám a extrémní závislosti na výrobě automobilů?
Nebojím se extrémní závislosti na jednom druhu průmyslové výrobě, jelikož pobídky se mohou týkat různých odvětví. Velké riziko pobídek spatřuji v něčem jiném: jsou jimi zvýhodněny obyčejně velké firmy, velcí zaměstnavatelé, a to na úkor malých a středních podniků – konkurentů ze segmentu. Navíc velké firmy mohou po pár letech, až příhodné podmínky pro ně, ony pobídky, vyprší, jít zase o dům dále. Nebo spíše o zemi nebo kontinent dále. Takže z toho ve výsledku může být čistá ztráta.
Psali jsme:
Není nebezpečím i to, že se koalice zavázala podporovat bankovní unii? Tedy, že české dcery se budou moci proměnit v pouhé pobočky matek a budou moci vyvádět úspory českých střadatelů do matek?
Bankovní unie skutečně může znamenat socializaci dluhů v rámci Evropské unie, kdy dobře hospodařící bankovní soustavy v jistých zemích budou nuceny sanovat soustavy špatně hospodařící zase z jiných zemí. Vzniká tak prostředí permanentního morálního hazardování. Navíc, vzhledem k jejich značné lobbistické síle lze čekat, že bankéři přenesou maximální možnou část nákladů spjatých s bankovní unií na řadové střadatele, na klienty ze sféry malých a středních podniků. Střední třída tedy opět zapláče.
Hovoří se o tom, že může přijít z USA nová ekonomická krize. Nevidíte nebezpečí z hlediska obrovského zadlužení USA či kvantitativního uvolňování? Nehrozí další bubliny?
Momentálně americká ekonomika oživuje a i výhled na celý rok 2014 je příznivý. Podstatná část současného vzepětí je však výsledkem – opět jsme u toho – extrémně uvolněné měnové politiky americké centrální banky. Skutečným problémem Spojených států není potenciálně neukočírovatelné zadlužení, jelikož centrální banka může teoreticky natisknout tolik dolarů, kolik bude ke splacení dluhu potřeba. Problémem je potenciálně nezkrotitelná inflace, jež může vzniknout v tom případě, že centrální banka nebude s to stáhnout peníze nově vytvořené v rámci kvantitativního uvolňování a dalších opatření včas z oběhu. Bubliny pochopitelně hrozí a lze například vážně argumentovat, že nynější růst cen amerických akcií je svého druhu bublinou.
Psali jsme:
Nehrozí kolaps dolaru? Co si myslíte o tom, že by Rusko či Čína omezily obchodování v dolarech? Je to reálné? Nepoložilo by to USA?
Kolaps dolaru zatím nehrozí, i když jiné ekonomické mocnosti určitě skřípají zuby, že s ním musí obchodovat. Dolar však stále nemá alternativu. Nezapomeňme, že kolaps americké měny by způsobil i kolaps čínské hospodářské politiky, jelikož země středu je, jak známo, obrovským věřitelem Spojených států. Možná dokonce, že by pád dolaru více poškodil samotnou Čínu než Spojené státy.
Má už euro to nejhorší za sebou, nebo stále hrozí rozpad eurozóny?
Eurozóna není nyní držena pohromadě ekonomickými fundamenty, nýbrž „psychologicky“, díky centrální bance – opět ty centrální banky! Investoři uvěřili loňské obratné slovní intervenci šéfa Evropské centrální banky Draghiho, že banka učiní vše, co bude nutné, aby euro zůstalo eurem – a že to bude stačit. Tato věta, jež doprovázela zveřejnění ambiciózního sanačního programu, jež zatím nebyl využit, je dnes tím, co drží eurozónu pohromadě. Dokud investoři budou této větě věřit, rozpad eurozóny – a ani odchod byť jen jediného státu z ní – rozhodně není na pořadu dne. Byť fundamentálně je situace v eurozóně stále trpce žalostná.
Psali jsme:
Co byste poradil občanům, jak se mají zajistit? Do čeho by měli investovat? Do zlata, pozemků či bytů či nějakých komodit?
Nerad dávám investiční doporučení. Kdo má nějaký zaručený tip, nechává si jej jistě pro sebe. To, co slýcháme veřejně, jsou tedy tisíckrát přebrané a probrané „tipy“. Dlouhodobě však vždy doporučuji, aby se lidé spoléhali na stát co nejméně – ať už jde o státní bankovky či příslib státem garantované penze. Nemovitosti, zlato či třeba akcie některých velkých firem toto do značné míry splňují, i když ne dokonale. Nemovitost může stát jednou zatížit závratně vysokou daní, zlato nenese žádné dividendy ani úrok a sebevětší firma, co třeba nyní i vyplácí slušné dividendy, může za pár let zbankrotovat. „Neprůstřelná“ investice prostě neexistuje a doporučit tak lze opět jen to, co už čtenáři slyšeli nesčetněkrát, tedy nedávat všechna vejce do jednoho košíku – neboli diverzifikovat své portfolio.
Hrozí našim občanům chudoba?
Ač bych za následující výrok v nejedné hospodě zřejmě dostal přes pusu, slušně řečeno, drtivé většině občanů ČR opravdová chudoba nehrozí. Češi jsou jedním z národů, které jsou bídou ohroženy vůbec nejméně – v celosvětovém měřítku. Jsme také jednou z vůbec nejrovnostářštějších společností na zeměkouli.
Co byste poradil lidem? Aby více utráceli, nebo se spíše jistili na „horší časy“?
To je ryze individuální. Nelze dát paušální radu. Možná jen jeden postřeh: i ti, kteří patří k nejchudším Čechům, se stále mají o poznání lépe, co se životní úrovně týká, než celé miliardy obyvatel jiných částí světa.
Psali jsme:
Lukáš Kovanda (* 1980, Praha) je český ekonom a žurnalista. Spolupracuje s časopisem Týden, řídil redakci ekonomického časopisu Profit, je členem správní rady think-tanku Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Vystudoval demografii na Přírodovědecké fakultě UK a ekonomii na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V současnosti působí na Národohospodářské fakultě VŠE.
Od roku 2007 spolupracuje s časopisem Týden, nejprve jako ekonomický redaktor, poté coby hlavní ekonomický analytik a na externí bázi. V roce 2012 řídil redakci ekonomického týdeníku Profit. V obou časopisech uveřejnil dosud zhruba stovku rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími globálně známými osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. V letech 2010 až 2013 byl ředitelem think-tanku Prague Twenty, posléze se stal členem jeho správní rady. Napsal několik knih o ekonomii.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
