Pane doktore, vy jste poradil své klientce, poslankyni Vlastě Parkanové, aby na internetu zveřejnila výslechy svědků v kauze nákupu letadel CASA?
Neporadil jsem, aby to udělala. Ale rozhodně, když o tom uvažovala, tak jsem jí to doporučil.
Takže ta iniciativa vyšla od paní Parkanové?
To už přesně nevím. Protože my se o tom bavíme hodně dlouho a opravdu nechci tvrdit, že jsem s tím začal já nebo ona. Je možné, že jsem to byl i já, protože to doporučuji řadě klientů, ale ne každý toho využije. My jsme se o tom bavili poprvé už před rokem, proto nedokážu přesně říci, jestli to vyšlo z její strany nebo z mé, možné je oboje.
A udělal to už některý z vašich klientů před paní Parkanovou?
Samozřejmě udělal. Já vím minimálně o dvou, o třech.
Mně se z reakce dozorového státního zástupce Jana Kořána zdálo, že je zveřejněním spisu zaskočen, protože prohlásil, že se bude muset zabývat otázkou, zda tímto krokem nebyl porušen zákon. To vypadá, jako kdyby se s tím setkal poprvé.
Já nevím, jestli se s tím setkal, ale já jsem článek o tom, že je to dovolené, publikoval přesně před deseti lety v odborném časopise bulletinu Advokacie. A to bylo v době po jednom z těch případů. Poprvé jsme to vyzkoušeli někdy v roce 2002, možná 2001, teď už si nejsem jistý. Druhý případ byl někdy kolem roku 2005, 2006, obě dvě kauzy byly hojně veřejně sledované a soudní řízení hojně navštěvované, tudíž mne trochu zaráží, že jsou teď z toho všichni překvapení. A vím ještě o několika dalších lidech, kteří to dělají.
Psali jsme:
Když jste říkal, že to byly hojně sledované a veřejně známé kauzy, můžete tedy připomenout, o co šlo?
Přiznám se, že nechci, protože od skončení těch kauz už uplynula tak dlouhá doba, že by ti lidé možná nebyli rádi, že připomínám, že někdy něco takového měli. Principiálně tady stále platí advokátní mlčenlivost. To, že tedy někdo někde byl zveřejněn, ještě neznamená, že by mne zbavil mlčenlivosti. Ale ve chvíli, kdy všichni vědí, že toho člověka obhajuji, nemá smysl se tvářit, že ne. Ale jestliže už od té doby uplynulo deset let, tak by možná klient nebyl nadšený, kdybych řekl, vzpomeňte si, jak byl trestně stíháný a jak jsme dali všechny materiály na weby. Existuje cosi jako právo na zapomnění.
Dá se to dohledat, byly to obě dvě veřejně velmi známé osobnosti a v obou případech jsme to natvrdo zveřejnili. V jednom případě jsem to poradil, ve druhém jsem to ani neradil. A v tom druhém případě to dokonce klient dával on-line, to znamená, jak výslech skončil, už to bylo na webu. Vím ještě minimálně o dvou dalších takových případech a vůbec nechápu, proč by v tomto případě něco nemělo být v pořádku. Já si myslím, že je to trend budoucnosti.
Chápala bych, kdyby se tak paní Parkanová chtěla co nejvíc očistit v očích veřejnosti, protože vyšetřování nebude do sněmovních voleb ukončeno. Ale ona prý kandidovat nechce. Jaký to má význam pro klienta, když se výslechy svědků zveřejní ještě v průběhu vyšetřování? Proč jim to doporučujete?
Já to doporučuji tam, kde klient tvrdí, že je nevinný, tam, kde důkazy svědčí pro jeho tvrzení. To znamená v případech, kdy jsem přesvědčen, že trestní stíhání je skutečně velmi silně nedůvodné, tam, kde to nemůže ohrozit zájmy někoho jiného. Asi bych to například nedoporučil někomu, kdo je trestně stíhán pro znásilnění, aby na internet pověsil protokol o výslechu poškozené. To by samozřejmě nešlo. Lidskou osobnost je nutné respektovat.
Ale něco jiného je to v případě obvinění z ekonomické kriminality nebo něčeho podobného, jako má paní doktorka Parkanová, kde se to nikoho osobně netýká, kde nejde o žádné intimity, navíc ve věcech, kdy je názor veřejnosti hrubě zkreslený kvůli tomu, že dostává pouze některé informace. Před jedenácti lety, v prvním případě, kdy jsem doporučil zveřejnit na webu výslechy svědků, šlo o zahájení trestního stíhání, kdy se veřejně spekulovalo o tom, že není základem nějaké obvinění o porušování povinností při správě cizího majetku, ale že tam byly nějaké úplatky, nějaké zvýhodnění protistrany. Proto jsem řekl, dejte všechny protokoly na web a všichni uvidí, že se tam o tom vůbec nikdo nikde nebaví, že ani k tomu nevedou výslechy.
Psali jsme:
A pomohlo to?
Ano. Opravdu rázem bylo ticho, rázem přestaly spekulace o nějakých úplatcích. Z toho je vidět, že to má smysl tam, kde obviněný chce prezentovat veřejnosti, že nejen on sám tvrdí, že je nevinný, ale že ani z materiálů, pokud si je někdo ochoten je prostudovat, nevyplývá nic o jeho vině. A případ paní Parkanové zapadá podle mne do tohoto vzorce, splňuje ta kritéria, proto jsem zveřejnění spisu doporučil.
Musí se zveřejněním výslechů souhlasit i svědci, kterých se to týká?
Není vůbec žádný důvod, proč by měli souhlasit. Ty protokoly jsou v takovém zvláštním režimu. Když si zapátráte v paměti, tak není měsíc, kdy by nějaký protokol nebyl přetištěn. Typickým příkladem je aféra tří exposlanců ODS a jejich trestního stíhání, kdy jsem viděl na internetu kdejaký protokol, třeba usnesení o zahájení trestního stíhání. Jen to nebylo tak systematicky srovnáno od a až do zet. Ale protokoly se běžně zveřejňují a nikoho nikdy nenapadlo, že by to mohlo být nějakým způsobem vázáno na souhlas toho, kdo byl vyslýchán. Tudíž mne to ani nenapadlo. Tady je právo na svobodu projevu a svobodu šířit informace. To je základní, to je moje ústavní právo.
Ale zveřejnění odposlechů už je asi jiná věc.
U odposlechů už bych asi byl přece jen trochu opatrnější, tam by samozřejmě mohlo jít o zásah do soukromí. Tady naštěstí žádné odposlechy nejsou. U odposlechů bych pravděpodobně, pokud by nešlo o případ, kdy by s tím druhá strana souhlasila, zveřejnění nedoporučil, protože ty slouží opravdu jen pro účely trestního řízení. Protože tam je specifikum spočívající v tom, že už sám odposlech je porušením ústavního práva na soukromí a na utajování přenášených informací. A je to porušováno jen pro účely trestního řízení. Zatímco výslech není žádným zásahem do ústavních práv, takže tam je není třeba zvlášť chránit. Podotýkám s výjimkou toho, kdy by šlo o nějaké citlivé osobní údaje, o nějaké intimity nebo něco nepříjemného pro toho člověka. Ale to v téhle kauze vůbec nehrozí.
Myslíte si, že zveřejnění výslechů svědků má význam zvlášť v tomto případě nejen proto, že jde o veřejně známou osobu, političku, ale i proto, že vyšetřování se zjevně potáhne, protože policie žádá o součinnost další státy, takže k případnému očištění vaší klientky může dojít až za hodně dlouho?
Mně to připadá spíš jako nesoučinnost než součinnost. Samozřejmě, že frustrace obviněného z toho, že je stíhán a „vláčen v médiích“, je větší, když se případ vleče. Pak stoupá zájem říci veřejnosti: Já myslím, že je to trochu jinak, podívejte se na ty dokumenty a sami si udělejte obrázek, jestli si myslíte, že jsem se něčeho dopustil nebo dopustila. Určitě čas na to má nějaký vliv.
Jste tedy přesvědčen, že ze svědeckých výpovědí v této kauze si veřejnost může udělat úsudek, že paní Parkanová není trestně stíhána odůvodněně?
Zveřejnění těchto materiálů není určitě žádnou formou dialogu s orgány činnými v trestním řízení. Ani abych je přesvědčil, ani abych jim něco dokazoval, to vůbec ne. Jak oni se na to dívají, to je jejich věc. Ta reflexe je spíš ve vztahu k tomu, jaký mediální obraz se vytvořil. To zase není výčitka novinářům, prostě to dospělo do stádia, kdy se obecně říká, že Vlasta Parkanová způsobila škodu takovou a takovou. A já si myslím, že když si soudný člověk prostuduje všechny materiály, zjistí, že paní doktorka Parkanová měla prostě smůlu, že byla ministryní obrany ve chvíli, kdy se tento projekt realizoval a nikdo z těch, kteří byli vyslechnuti, ani nikdo další, kdo by tam byl evidován, nevznesl jakoukoli připomínku týkající se způsobu ocenění vojenských letadel.
A to včetně svědka Karla Daňhela, který sice něco říkal o tom, že komusi kdesi na nějakých vojenských záchodcích říkal, že to není výhodné, ale rozhodně, a to se z té výpovědi dá zjistit, neřekl nikde nahlas nic, co by bylo sděleno tehdejší paní ministryni. To znamená, že se vůbec nikdo neozval. A já bych si z toho vyvodil, že ministr z logiky věci není tím, kdo by odborně přezkoumával materiály, o nichž všichni ostatní, kteří jsou placeni z peněz nás, daňových poplatníků, a kteří jsou bráni za odborníky, řekli, že to je v pořádku. A to je v podstatě ten vzkaz veřejnosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
