„Těším se na štědrovečerní večeři, k níž se sejde celá rodina a po níž se rozdávají dárky a zpívají koledy,“ tak snil bývalý politický vězeň Jiří Wolf o Vánocích v žaláři Valdice roku 1980. Realita svátků v komunistických žalářích byla ale často mnohokrát drsnější než fikce z brutálních hororů. Právě Wolf umožnil ParlamentnímListům.cz zveřejnit úryvky z jeho oficiálně nikdy nevydané knihy Noc Kouzel. Nicméně o Vánocích za mřížemi a ostnatým drátem vyprávěli i další političtí vězni.

Svědectví ze smutné knihy

Tady zpívají opilí bachaři poněkud jiné, zvrhlé koledy. Nejdříve otevřou celu, v rukách drží pendreky a pěkně sborově, falešně a se smíchem ječí na celé kolo: „Nesem ti, zmrde, novinu, že tě seřežem. Pěkně pendrekem a taky pěstí, až se zesereš. Řádně do tlamy, do tý sviňský huby, hezky do kušny, do tý sviňský držky, až krev poteče.“ Po dozpívání koledy popřejí hladovému a promrzlému vězni veselé Vánoce a jdou ho seřezat.

Také dnes vzpomínám na své první Vánoce ve vazbě roku 1978. Jsou vždy smutné. Ráno na Štědrý den jsem si namaloval tužkou na zeď své cely vánoční stromeček a pod něj spoustu dárků pro mého malého synka a celou rodinu. Bachaři na můj stromeček přišli a nadělili mi za něj tři dny „díry“ na samovazbě a zákaz přijetí potravinového balíčku na dobu dvou měsíců. Pro mě zase nebyl ten druhý trest ani tak moc zlý, neboť jsem žádné balíčky nedostával, arci, sotvaže mi byl povolen, okamžitě následoval zákaz! A potom, později, když nás se Zuzanou rozvedli, nebylo od koho přijmout dopis. Ani moje sestra Miládka psát už nesměla. Všechny dopisy jí vraceli. Své první Vánoce ve vězení jsem strávil na studené samotce.