Religionista: Odpor k církvím je zvláštní, za masakry mohou ateistické režimy

Co soudíte o naříkání některých náboženských skupin, že jsou u nás diskriminovány?
Chápu, že jim to tak připadá. Asi nejvíce křiklavé je to u těch registrovaných, co pobírají nějaké příspěvky. Tedy u Českých unitářů a u Novoapoštolské církve. Obě společenství mají kolem 250 až 350 členů. A mají nárok na státní příspěvek, zatímco u těch nových se předpokládá deset tisíc členů. To je na první pohled do nebe volající nespravedlnost. Někomu stačí 250 a jiný musí mít 10 000. Na druhou stranu mi není jasné, jak by to za stávajících podmínek šlo udělat jinak. Jedinou variantou k tomuto nešťastnému a nespravedlivému stavu by bylo odebrat těmto dvěma a možná i dalším zvláštní práva, která jim ale byla přisouzena za první republiky, a možná už za Rakouska – Uherska. To by v samotném důsledku byla ještě větší nespravedlnost, než je ta, na níž některá hnutí ukazují. Takže mají pravdu, je to nespravedlivé, ale až ve druhé řadě. V první řadě je ostudné, že nejsou vyřízeny církevní restituce. Kdyby byly vyřízené, tak není problém a nemusíme se o tom dohadovat. To je ta klíčová nespravedlnost, od níž se další nespravedlnosti pouze odvíjejí.

Takže jste pro konečné rozřešení církevních restitucí a vládní návrh zákona je podle vás spravedlivý?
To, jestli je spravedlivý, nevím. Nemohu to posoudit a popravdě řečeno nejsem ani nijak nadšen z myšlenky, že církve budou hospodařit s těmi finančními prostředky. Ale komunisté to ukradli a je potřeba vše vrátit.

Více rozhovorů ZDE

Obavy z rozkradení tohoto majetku má více lidí. Dokážou se církve, doposud hlavně kované v duchovní službě, přizpůsobit moderní době, správě majetku a vedení firem, což umí třeba některé novodobé církve?
Hledím na to s obavami. Nejvíc se to týká římskokatolické církve a ta má intelektuální potenciál, aby sehnala dost lidí, kteří se o ten majetek postarají. Nemuselo by to dopadnout úplně špatně. Jiné církve budou spravovat podstatně menší majetky a snad to nějak zvládnou. Přetvořit církve na nějaké firmy, to by asi byl ten poslední hřebíček do jejich rakve. To by bylo velice nešťastné.

Sdílíte obavy s prezidentem Václavem Klausem ohledně prolomení Benešových dekretů v souvislosti s církevními restitucemi?
Nejsem politik, moc tomu nerozumím, ale s panem prezidentem nesdílím snad vůbec nic. Bohužel musím s ním sdílet tuto republiku. Ukradené vrátit a na to je legislativní rada vlády a tisíce právníků, kteří tomu rozumějí víc než já. Nevím, proč by to nešlo právně ošetřit, aby dekrety nebyly prolomeny a řekl bych, že je to zase jeden z prezidentových populistických výkonů. Ví, že jsou u nás stále lidé, pro něž jsou Benešovy dekrety jako červený hadr pro býka a mezi těmito lidmi mu to přináší body.

SLEDUJEME Miliardy pro církve

Všichni odpůrci církevních restitucí útočí hlavně na římskokatolickou církev a používají dost zavádějící spojení z minulosti. Třeba že by se mistr Jan Hus obracel v hrobě a tak dále. Co vy na to?
Pro mě, jako pro religionistu, je to velmi zajímavé. Na té debatě se zase znovu do krajnosti objevuje fenomén, kterému se říká český ateismus. To je v Evropě naprosto nevídaný fenomén nenávisti obyvatel vůči náboženským institucím. Tato nenávist koření v devatenáctém století a je typickým českým fenoménem, protože se s tím nikde jinde na starém kontinentě nesetkáte. Běhá mi mráz po zádech, jak je ta nenávist hluboká, že dokáže používat naprosto iracionální a neuvěřitelné argumenty. I lidé vzdělaní a chytří v tomto duchu začnou mluvit o procesech s čarodějnicemi, křižáckých válkách a mistru Janu Husovi a neuvědomují si, že tyto věci opravdu nelze směšovat. Církve jsou tady prostě nepřátelé společnosti. Vlny špíny se vynořují z hlubin, ale netýkají se jen horníků z Karviné, avšak i intelektuálů, co se jinak vyjadřují celkem rozumně.

Nebyly takovými hlavními obdobími, kdy se přístup národa k církvím začal pokřivovat, národní obrození a čtyřicet let komunismu?
Pravda, než začátek devatenáctého století, tak bych to ukotvil do jeho druhé poloviny. Vše začalo tím, že se Čechům rozešly dvě identity. Náboženská a národní. Na začátku devatenáctého století bylo ještě vše v pořádku a největšími národovci byli kněží. Pak se začala ukazovat spjatost římskokatolické církve s Rakousko – uherskou monarchií. Církev hrála konzervativní až zpátečnickou úlohu. Identity se rozešly. Pro dobrého Čecha se římskokatolická církev stala nepřítelem, byť k ní dobrý Čech formálně patřil. Církev je nejen nepřítelem, ale jsme i nábožensky cyničtí a lhostejní. Po pádu monarchie to vše vyprchalo. Ještě to mělo přechodnou fázi, kdy se řada lidí přihlásila k národním církvím. I tito lidé dost zvlažněli. A do té české náboženské indiference přišli komunisté, kteří oba stereotypy ohromně zvýraznili. Církve jsou nepřátelé a na druhou stranu je normální k nim být lhostejný. Nijak se nábožensky nevyhraňovat. Třeba v Polsku komunistický tlak sepětí národní, politické a náboženské identity ještě víc posílil.

Proč se na konci monarchie více Čechů nepřidalo k reformním národním církvím?
Oni se přidali. Za první republiky zaznamenaly tyto církve jistý nárůst. Mám za to, že z devatenáctého století si česká společnost odnesla hlavně lhostejnost. Také ale hledání alternativ. Dnes už se zapomíná na to, že za první republiky byl hodně populární spiritismus. Vznikaly spiritistické modlitebny, stavěly se domy, byly desítky spiritistických spolků, vycházely časopisy a knihy. Odhaduje se, že počet spiritistů za první republiky byl kolem několika desítek tisíc. Takže česká religiozita je na jednu stranu proticírkevní a taková váhavě lhostejná, a když už něco, tak se hledá alternativa. Takže ani evangelíci nebyli pro Čechy lákavou možností.

Kolik se dnes objevuje případů zhrzených příslušníků sekt, kteří se nakonec z jejich duchovního tlaku vymaní a vidí, jak splakali nad výdělkem?
Pořád celkem dost. Nicméně už nemají takovou mediální pozornost jako před léty a také nevládne tak dramatický vztah veřejnosti vůči novým hnutím. Církev sjednocení, ale třeba i Hare Krišna jsou náboženství, která ve společnosti před dvaceti lety způsobila velký rozruch. Každý věděl, kdo jsou moonisté či Krišnovci. Podobná hnutí vznikají i dnes, ale nejsou už schopná oslovit celou společnost. Ta se moc proměnila. Před dvaceti lety znal Nemocnici na kraji města každý, dnes je dost málo témat, které by znali všichni. Společnost je daleko roztříštěnější a mravní hodnoty jsou rozkolísanější. Přitom hnutí je více, ale jsou slabší.

Čím je zapříčiněna ta změna přístupu k duchovnu?
Varoval bych před myšlenkou, že k novým hnutím se přidává méně lidí. Tak to není. Nová náboženská hnutí jsou jako ohraničené komunity, u nich počet přívrženců stagnuje či klesá. Ostatně západní religiozita se za posledních dvacet let velmi proměnila a nová náboženská hnutí to mají stejně těžké jako církve. Dnešní tendence je naprosto proti členství. Dnes je populární nečlenská, nezávazná, individuální až privatizovaná religiozita. Lidé si svou spiritualitu řídí sami. Třeba kolik lidí očekává transformaci světa po roce 2012? Není jich zrovna málo, ale každý pod tím vidí něco jiného. Od ráje po armagedon. Je třeba opustit optiku, že duchovní život rovná se církev nebo sekta. Jde i o tuto necírkevní religiozitu.

Existuje církev českých ateistů?
Slyšel jsem, že se podobná skupina snažila zaregistrovat na Slovensku, ale u nás ne. Šlo nejspíš o nějaké recesisty. Ateismus je dnes patrně trochu na vzestupu. Zvláště mezi intelektuály je populární názor, že jakékoliv náboženství je nebezpečné. Je to dost zvláštní po dvacátém století, ve kterém veškeré masakry zapříčinily ateistické režimy, ale lidé strašně rychle zapomínají.

Kdo je Zdeněk Vojtíšek?
Narodil se roku 1963 v Praze. V roce 1986 absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. V Chomutově působil jako laický kazatel Církve bratrské. V roce 1993 pomáhal založit Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů. Po pěti letech založil i společnost Dingir a stejnojmenný čtvrtletník, jehož se stal šéfredaktorem. Jako religionista se totiž vždy zabýval studiem kultů, sekt a nových náboženských hnutí. Dnes je vedoucím katedry religionistiky na Husitské teologické fakultě a docentem na katedře religionistiky Evangelické teologické fakulty. Obé na Univerzitě Karlově. Napsal nespočet publikací.