Vladimir Putin je...Anketa
Co konflikty na Ukrajině a při její hranici s Ruskem znamenají pro českou armádu?
Jde o alarmující situaci. Měli bychom se zamyslet, jestli skutečně žijeme ve světě, kde si můžeme dovolit mít armádu jen na oko anebo je nutné brát ji jako poslední pojistku naší bezpečnosti zcela vážně. Do současnosti jsme žili v domnění, že jakýkoliv konflikt je kategorií sociálního napětí či vzdálené občanské války, která k nám proniká prostřednictvím televizních obrazovek a tím působí až nerealisticky. Afghánistán je toho zářným příkladem, byť jím prošlo už deset tisíc našich vojáků a civilních expertů. Drtivá většina Čechů ani moc neví, o co tam vlastně jde. Proto se mnozí pozastavují, proč tam jsme. Ukrajina se nás dotýká mnohem víc, nejen proto, že máme na svém území okolo sto tisíc Ukrajinců, ale hlavně jde o zemi, která leží kousek od hranic. Pokud by se tam tedy nějaký konflikt typu občanské války skutečně rozhořel, zcela určitě se promítne i u nás. Proto je třeba tamní situaci věnovat maximální pozornost.
Ostatně Poláci a Pobaltské země už jsou v přípravách na válečný stav celkem daleko. Proč jim v tom nesekundujeme?
Jak už jsem řekl, žijeme v zajetí pocitů, že se nás to netýká. Moc si neuvědomujeme, že je zde pátý článek Washingtonské smlouvy, který říká, že napadení jednoho člena NATO rovná se napadení všech. V tom případě by se všechny státy v rámci solidarity, na níž je Severoatlantická aliance založena, podílely na obraně toho napadeného. I v Pobaltí totiž může opět dojít ke scénáři, který byl použit na Krymu. I tam jsou ruské menšiny v řádu dvaceti a více procent. Ochrana národních minorit je oficiální ruskou doktrínou a prezident Putin má dokonce schválení parlamentu, aby v jejich prospěch i vojensky zasáhl. Výše zmíněné obavy jsou tedy nasnadě. Spojenecká solidarita se mimo jiné partnerům s pocitem ohrožení vyjadřuje jak politicky, tak i prakticky. Materializuje se hlavně v tom, že spojenci poslali letadla pro zvýšení ochrany vzdušného prostoru Pobaltí i Polska. Koná se tam několik cvičení a do konce roku ještě bude. Snad všechny státy jasně vyjádřily, že pátý článek z Washingtonu platí. Ten je pro nás jasným závazkem.
Psali jsme:
Jaké řešení doporučujete v případě východní Ukrajiny?Anketa
Nemůže být tato laxnost v přístupu způsobena faktem, že nás v minulosti spojenci zklamali?
Může. I když si myslím, že naše patnáctiletá zkušenost s členstvím v NATO nás spíš přesvědčuje, že slova spojenců platí mnohdy víc, než ta naše. Skutečně jsme nabyli dojmu, že je NATO takový abstraktní deštník, který nás ochrání už jen tím, že existuje. Nicméně ta slupka má i svůj obsah. Jestliže jí ten obsah členské země nedají, tak nemá kromě deklarativní roviny žádnou cenu. Musíme se v souvislosti s Ukrajinou zamyslet, jestli myslíme obranu naší země vážně. Jestli myslíme vážně závazek v kolektivní obraně a udělat vše pro to, abychom nebyli partnerem, který se jen vychytrale veze za peníze a oběti těch druhých.
Naše závazky vůči NATO jsou podle analytika z Centra bezpečnostních a vojenských studií Univerzity obrany Františka Mičánka spíše ve stylu „slibem nezarmoutíš“. Souhlasíte?
Jsem rád, že odborníci a akademici z Univerzity obrany našli odvahu promluvit. Ostatně náčelníci generálního štábu o tom už mluví roky a roky. Je to téma, které se má a musí opakovat, má-li dojít k sluchu těch, kdo rozhodují a nesou odpovědnost.
Dobře, ale opravdu za dnešní stav mohou jen nepřející politici?
Rozhodně to není jen tak, že by politici neměli vůli naslouchat. Je to dáno především tím, že žijeme v určitých podmínkách a od roku 2008 i pod vlivem finanční krize ve světě. Stále řešíme věci stylem bližší košile než kabát. Z tohoto pohledu to dokážu pochopit. Politici, kteří měli zájem problémy řešit, teď nemyslím ty, co řešili jen své vlastní zájmy, věnovali prioritně pozornost těm problémům, které byly z jejich pohledu palčivější. Šlo o sociální problematiku, zdravotnictví , školství a další. Obrana byla vždy někde vzadu, protože nám nic bezprostředně nehrozilo. Právě situace na Krymu a Ukrajině by měla vést k tomu, že se nad ní politici vážně zamyslí a priority trochu upraví.
Psali jsme:
Vyjádření tuzemských i většiny evropských politiků jsou ale vůči chování Vladimira Putina hodně smířlivá…
Je samozřejmě otázkou, jestli volit měkčí nebo tvrdší přístup. Většina Evropy opravdu volí spíše ten měkčí. Důvody jsou nasnadě. Nejde jen o energetickou bezpečnost, ale i o mnohamiliardové investice větších evropských zemí v Rusku. Při tvrdším přístupu by byly ohroženy. Jestliže má Západ možnost zmrazit účty několika nejbližších spolupracovníků ruského prezidenta a tím ho ohrozit, tak by Putin mohl na oplátku zmrazit investice mnoha velkých společností západních států a tím ochromit tamější politiky naprosto stejně. USA si v tomto ohledu může dovolit razantnější postup, i když se tomu zatím vyhýbají. Zřejmě i proto, že jsou si vědomy určitého prostoru pro diplomatická a politická jednání. Dokud je sebemenší šance pro jednání, měla by dostat přednost.
Ruský prezident Putin chce založit Euroasijskou unii. Nemyslíte si, že se svět opět posouvá do patové pozice studené války?
Nevím, jestli přímo do studené války, ale zcela jistě do období vystřízlivění. Podle mě jsme v uplynulých letech ne moc prozíravě hodnotili signály od Putina a Ruska. Ostatně právě Putin se v tomto směru choval poměrně konzistentně a nijak neskrýval své hodnocení rozpadu Varšavské smlouvy a Sovětského svazu. Nijak ani neskrýval svou vůli vrátit Rusku mezinárodní respekt a velmocenské uznání. V podstatě ani dnes nedělá nic jiného. Ukrajina je velká země, s dlouhou hranicí s Ruskem, s velkým počtem obyvatel a ve východní části s poměrně velkou surovinovou a průmyslovou základnou. Mimochodem, například ruský raketový potenciál je do značné míry závislý na produkci ukrajinského průmyslu. A navíc je to země, která má pro Rusy stejný význam, jako pro Srby Kosovo. Vždyť právě tam se zrodila ‚matička Rus‘. Nelze se tedy čemu divit.
Evropská unie je pupeční šňůrou napojena na NATO. Nejsou proto volání po jednotné bezpečnostní politice či euroarmádě jen takovými výkřiky do tmy?
Nedávno jsme k tomu měli konferenci v Poslanecké sněmovně. Zabývala se právě tématem: Česko, Slovensko a evropská obrana. Jakkoliv vnímám racionální jádro úvah o společné evropské armádě ve smyslu, že jeden celek složený z dvaceti osmi násobku je mnohem více, než dvacet osm individuálních armád, tak to z hlediska reality vidím jako hodně vzdálenou myšlenku. Zájmy zemí Evropské unie jsou totiž mnohdy velmi rozdílné a snahy zachovat si suverenitu především v otázkách zahraniční politiky a obrany jsou velké. V nejbližším období se to podle mě nepodaří překonat ani pod tíhou ukrajinské krize. Větší koordinace je třeba, nicméně setrvačnost EU je pověstná.
Už jen koncept evropských bojových uskupení (EU Battle Groups), který vznikl v roce 2004 a v roce 2007 se začal realizovat, zůstává daleko za očekáváním. Ani jedno z těchto uskupení nebylo dosud nasazeno do žádné operace. Byly zamýšleny jako vstupní síla EU pro řešení krizových situací v rámci operací, kterých se nebude chtít účastnit USA. Záměr byl mít v EU padesátitisícový sbor, jenž by byl připraven po dobu minimálně jednoho roku účinně řešit určitý konflikt. K tomu nikdy nedošlo. Do současné doby v každém půlroce jsou dvě uskupení v síle od patnácti set do dvou a půl tisíce vojáků v pohotovosti připravena zasáhnout do šesti tisíc kilometrů od Bruselu až na čtyři měsíce. Nikdy se to ale nestalo. Přitom se řešila humanitární krize na jihu Čadu sousedícím se Súdánským Dáfrúrem, rozpadlý stát v Somálsku, nyní se řeší Mali a Středoafrická republika.
Všechno jsou to operace pod hlavičkou Evropské unie a svým rozsahem by se krásně vešly do konceptu evropského bojového uskupení, ale nikdy nebyla dostatečná politická vůle je použít. Vždy se ad hoc vytvářela nová struktura. Takže vytváříme bojová uskupení pro potřeby EU, nyní na bázi států V4. Stojí nás to spoustu peněz, úsilí a času a přitom na devadesát devět procent víme, že to všechno, s výjimkou výcvikového efektu, přijde vniveč, protože nebude vůle je v praxi použít k řešení reálných krizových situací.
V podstatě se vracíme k tomu, co jste řekl v první odpovědi. Na zajišťování bezpečnosti a obrany tedy nerezignovalo jen Česko, ale i celá Evropská unie…
Pravda. Evropská unie to dělá podobně jako my. Koncept evropských bojových uskupení je v podstatě jedinou podstatnou náplní evropské bezpečnostní politiky. A protože nenalezla dostatek praktické vůle prosadit je, utrpěla na věrohodnosti. Většina států si řekne, že ty peníze potřebuje jinde. Ostatně příprava takové battlegroup V4 bude stát možná i několik stovek milionů korun a my je potřebujeme vrazit do výcviku, obnovy techniky, budov a spousty dalších věcí. Politici se sice budou prezentovat a slavnostně deklarovat připravenost Visegrádské čtyřky na plnění úkolů evropských battlegroups, ale už nikdo neřekne, že je to všechno vlastně jen politickým gestem bez reálného obsahu. Nechci tady šířit skepsi a říkat, abychom to nedělali. Nicméně je třeba upravit koncept tak, aby byl použitelný a přinášel efekt úměrný vloženým zdrojům a úsilí. Dejme síly dohromady, ale když už to uděláme, použijme je, když je toho třeba.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Rychetský
