Trvalý hospodářský růst na Západě v posledních šesti dekádách je historickou anomálií a současná stagnace může velmi záhy přerůst v krizi nebývalých rozměrů. Významný britský ekonom Stephen D. King tvrdí, že zdaleka nejde jen o konec „věku hojnosti“. Cíle, jež jsme si stanovili, naplníme jen v případě další ekonomické expanze. Může se tak docela dobře stát, že nám pro očekávané budoucí benefity, například na důchody a zdravotní či sociální péči, prostě dojdou peníze. Reálnost této hrozby už dnes potvrzují první signály jako klesající úroveň západní střední třídy a akumulace bohatství v rukou jednotlivců. Kdo na tento vývoj doplatí? Hororový scénář budoucnosti však není sám o sobě autorovým cílem. King též analyzuje příčiny a průběh hned několika historických krizí – například argentinské nebo japonské. A přináší několik řešení. Jsou bolestná, ale nevyhnutelná.
Až dojdou peníze...
Je opravdu jisté a z náznaků čitelné, že tedy věk hojnosti končí? Podle britského spisovatele a ekonoma ano. Minimálně pro západní společnost tak, jak byla zvyklá. Žila si prý nad poměry, a tak začínají docházet peníze na důchody, na zdravotní a sociální péči. Po šesti zázračných desetiletích růstu a vzestupu životní úrovně se tak zdá, že ekonomika narazila na nepřekonatelnou překážku. A politici i ekonomové se nedokáží shodnout na způsobu, který by vedl k oživení. Asi není třeba konstatovat, že nejde o katastrofický scénář, ale fakta, která se týkají všech. Popisuje to ve svém díle Až dojdou peníze aneb Konec západního blahobytu (nakladatelství Paseka).
Psali jsme:
Kniha rozebírá detailně celou řadu faktorů, které se podílejí na nekončící krizi, nabízí i několik řešení. Samozřejmě však upozorňuje i na to, že nebudou-li se řešení skutečně hledat, opravdu lidstvo může dospět do stadia, kdy na světě peníze jako takové dojdou a civilizace se ocitne v kolapsu. Ostatně Stephen D. King není jediným člověkem, který o tomto scénáři otevřeně hovoří. I na stránkách ParlamentníchListů.cz se podobná varování objevují z úst řady odborníků.
Volební právo pro budoucnost jako jedno z možných řešení krize?
Podle spisovatele a ekonoma se nachází jedno z možných řešení (v knize jich uvádí pochopitelně hned několik) v rovině časové. I proto upozorňuje v této souvislosti na volební právo, které je spjato s budoucností. A jak to myslí?
„Britské reformní zákony v 19. století dramaticky zvýšily počet mužů oprávněných hlasovat v britských parlamentních vobách. Ženy nad třicet let s jistým minimálním majetkem získaly hlasovací právo v roce 1918. A přijetím zákona o zastoupení lidu z roku 1928 obdržely hlasovací lístky všechny ženy ve věku od 21 let. Bylo tak slyšet stále více hlasů a vláda skutečně odrážela přání lidu, nikoli pouhé hrstky několika privilegovaných. Existoval však jeden potenciální problém. Hlasy, které se ozývaly, vycházely od současné generace voličů, nikoli od budoucích generací,“ upozorňuje Stephen D. King ve své knize na poměrně logickou věc. Jen málokdo si ji však uvědomuje při pohlížení a prognózách do budoucna.
Psali jsme:
Jenomže dnes tedy v tomto duchu patří nejsilněji znějící hlasy současné generace příslušníkům takzvaných zástupců baby boomu. Jejich přání tedy podle autora tohoto bestselleru dominují společenské volbě od doby, kdy tito lidé dospěli. „Když jim bylo dvacet, třicet let, přijali vyšší inflaci – částečně jim totiž snížila hypotéky, i když zároveň snížila úspory důchodcům. Teď, když mají po padesátce či sedmdesátce (pozn. red. baby boom se v západním světě spustil o něco dříve než v zemích za železnou oponou – u nás k němu výrazněji docházelo v poválečném období a poté v sedmdesátých letech), trvají zase na nízké inflaci, protože se se vstupem do důchodového věku obávají znehodnocení svých celoživotních úspor. Generace baby boomu prostě dostala svůj koláč a zároveň si zajistila i jeho snědení. Její příslušníky by dokonce mohl přitahovat rozprodej aktiv nejvyšší zahraniční nabídce, a to proto, aby mohli sami dále spotřebovávat. Bez ohledu na to, jaké to bude mít důsledky pro příští generace,“ líčí svůj pohled autor knihy.
Počkat, až sobecká generace vymře? To nejde...
A jak dodává, mohlo by se prostě počkat na to, až tato sobecká generace vymře. „Jenomže to už mohou být škody nevratné – zisk pro jednu generaci bude představovat ztrátu pro celou společnost,“ varuje King.
Aby lidstvo generačnímu zhroucení uniklo, musí podle autora knihy vzniknout nová společenská mezigenerační smlouva. „Nejsem právník, ani ústavní odborník, ale ke zvládnutí ekonomické stagnace musí existovat spravedlivé rozdělení ztrát. Jedna možnost tu je - nabídnout ústavní ochranu těm, jimž ve zvýšené míře hrozí neohleduplné zacházení. V šedesátých letech v USA přineslo hnutí za občanská práva přelomové rozhodnutí tamního nejvyššího soudu, které stanovilo, že si černoši zasluhují rovný přístup. Nyní se zdá, že potřebujeme ekvivalentní smlouvu pečující o práva mladých lidí, aby v mnoha místech a státech nenastal jejich hromadný exodus,“ uvedl Stephen D. King dále ve své knize.
Psali jsme:
Všímá si samozřejmě i problémů bank. Upozorňuje však na to, že ekonomické problémy Západu se objevily ještě dávno před tím, než se přiznal začátek hospodářské krize.
Neochota přiznat si něco negativního krizi nakonec ještě prohloubila
„Neochota přiznat si, že naše životní úroveň nejspíš neporoste tak rychle jako v minulosti, připravila půdu mnoha rozhodnutím, kvůli nimž byla nakonec ta krize ještě daleko horší, než vůbec být musela. Ale je nutno dodat, že představa toho, že jsou kořeny našich problémů výrazně staršího data než finanční krize, nepatří k obecně sdíleným a populárním názorům. Je totiž daleko pohodlnější předstírat, že za celou tu kastrofu mohla jen hrstka bankéřů, spiknutí chamtivosti. I když je pravda, že nenasytných bankéřů chodí po světě mnoho, najdete vedle nich i nespočet státních představitelů, kteří spustili oči z trati a spolu s bankéři si skutečně mysleli, že dobré časy budou věčně pokračovat. Vypadalo to totiž, že se nic nemůže zadrhnout, že ekonomiku nemohou vlastně vůbec ohrozit strmé pády nebo naopak vzestupy,“ pokračuje King v knize nazvané Až dojdou peníze.
Psali jsme:
Jak dodává, dovolávali jsme se ekonomické nesmrtelnosti. „Zkrotili jsme hospodářský cyklus, dospěli k ekonomickému systému slibujícímu neustálý a navíc rostoucí blahobyt a z těchto slibů jsme žili. V bláhové naději, že jsme vyřešili všechny ekonomické problémy světa. Když se to pak přece jen zadrhlo, identifikovali jsme celou řadu padouchů, co za to údajně mohli. Sir Fred Goodwin a Dick Fuld by nyní mohli najít povolání Popelčiny zlé nevlastní sestry, pokud by chtěli. Jejich pověst je totiž zaslouženě na padrť, ale pro jejich nekalé praktiky se zapomnělo na mnoho jiných a podstatných problémů. Oni tito lidé nejsou totiž jen lumpové, ale též zřejmě mimořádně v té době příhodní obětní beránci,“ uvádí dále King.
Svět je nejisté místo - je třeba s tím počítat
Podle něj si odpovědní činitelé musejí přiznat, že svět je zcela jistě a přirozeně nejisté místo, které se neřídí jen jednoduchými makroekonomickými pravidly, jež nakonec vedou jen ke zkreslování a katastrofám. A je jedno, zda se jedná o cílování inflace, deficitu nebo dluhů. „Ponaučení, která bychom si mohli odnést z této krize, je mnoho, ale nejdůležitější je asi to, že mezi jednotlivými ekonomikami a jejich mezinárodním prostředím existuje vztah. I když si tvůrci ekonomické politky jednotlivých států myslí, že řídí osud svého národa, ve skutečnosti zmohou jen velmi málo. Nedokážou předvídat ani ovlivňovat síly, které totiž stojí mimo jejich dosah. Jakýkoli politický závazek proto musí obsahovat dostatek prostoru pro řešení budoucích nenadálých situací. Ale tím se velice často ničí úsilí i těch nejnadanějších politiků a centrálních bankéřů,“ konstatoval Stephen D. King.
I Šichtařová s Pikorou hovoří o časované bombě - v souvislosti s bankéři a politiky
Ovšem i v Česku jsou autoři, kteří se otevřeně zabývají budoucností ekonomiky, včetně té světové (jelikož i oni si uvědomují, jak jsme s ní úzce propojeni). Podle finanční analytičky a ekonomky Markéty Šichtařové a jejího manžela Davida Pikory nezodpovědné a nekompetentní jednání bankéřů a politiků vytváří ve světě časovanou bombu. A ta může skutečně kdykoli vybuchnout. Proto o příčinách i možných důsledcích takového chování vypovídá jejich nová, již třetí kniha s názvem Lumpové a beránci, která už je na pultech knihkupectví.
Psali jsme:
Oba autoři v ní mimo jiné popisují (v tomto případě pouze literárně, hypoteticky) důsledky krachu finančního systému v Evropě. Je však patrné, že by mohl nastat i ve skutečnosti, kdyby došlo k souběhu jen několika málo nešťastných událostí, jejichž nakupení není podle nich „nijak zvlášť nepravděpodobné, spíše naopak celkem snadno možné“. „Náš příběh slouží k popisu toho, v jak neutěšeném stavu se nachází dnešní společnost a finanční svět a jak je tento systém mimořádně křehký,“ vysvětlila ParlamentnímListům.cz Markéta Šichtařová.
Není třeba vytvářet příběhy, co by bylo, kdyby přestaly fungovat banky - viděli jsme to
Není tak ani v jejich podání příliš veselá představa, co by nastalo, kdyby k masivnímu krachu evropského bankovního sytému skutečně došlo. Zoufalí klienti by stáli před uzavřenými pobočkami bank, fronty by se tvořily u bankomatů, které by vydávaly jen omezenou hotovost. Viděli bychom též bezmoc klientů, kteří by neměli peníze ani na základní potřeby, protože by se ke svým uloženým penězům nedostali. Oba čeští autoři tyto jevy barvitě popisují na několika osudech lidí z různých sociálních skupin. Vycházeli nepochybně z toho, co přinesla v nedávné minulosti situace v Řecku nebo na Kypru.
O tom, jak (ne)funguje současný finanční systém celosvětově, píše též velmi zasvěceně Michael Morris, jehož kniha s názvem Co nesmíte vědět se stala světovým bestsellerem. A to i přesto, že některé jeho teorie nazývají hlavně představitelé politického a bankovního světa konspirační.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
