Prvními byly dva pod komíny „mělnické jedničky“, jejíž provoz byl zahájen v roce 1960. Když se začala stavět na konci šedesátých let „dvojka“ byl pod základy jejího komína, který je dnes v demolici, zřízen další kryt. Ten se v budoucnu stal společným i pro Elektrárnu Mělník III. Jak ovšem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nabíraly studená válka a hrozba použití zbraní hromadného ničení, ať již jednou či druhou stranou, na obrátkách, došlo ještě na realizaci čtvrtého velkého krytu pod provozní budovou, v níž sídlil veškerý technický personál, včetně provozní údržby.

Počítalo se s dopadem rakety Pershing s atomovou hlavicí

Všechny kryty byly stavěny s parametry takzvaně stále tlakově odolnými. Zesíleny měly zvláště stropy. „Ten pod provozní budovou byl dokonce projektován tak, aby odolal nárazu americké balistické rakety Pershing s atomovou hlavicí, pokud by dopadla na nedaleký objekt centrálních dílen údržby,“ vzpomíná na dobu pro někoho dnes již nepochopitelnou Jiří Pelák, bývalý technický náměstek v Elektrárně Mělník. I když v praxi nebyly naštěstí nikdy použity, muselo se v nich vše udržovat funkční, takže se například vyhazovaly staré nepoužité filtry a nahrazovaly se novými. To samé platilo o výměně prošlého zdravotnického materiálu v ošetřovně. Pravidelně se přezkušovaly telefonické linky z podzemí, funkčnost elektrocentrál, a rovněž tak se kontrolovala průchodnost únikových šachet. To pochopitelně platilo do listopadu ´89. Po uvolnění politického napětí se kryty udržovaly jen jakousi setrvačností, ovšem i to stálo ročně tisíce korun.

Poté, co se vypracovala nová Koncepce ochrany obyvatelstva s výhledem do roku 2015 (nyní už je hotova do roku 2020), se ovšem nevědělo, jak s kryty civilní obrany naložit. „V těch pod komíny byly i provizorní velíny, z nichž šlo, byť omezeně, za nouzového stavu řídit provoz elektráren. Byly menší, neboť měly sloužit jen pro lidi na směně, tedy zhruba pro 50 osob. Kryt pod provozní budovou má více než 300 metrů čtverečních a měl pojmout přes sto osob z údržby, včetně lidí z vedení elektrárny. Ti by ovšem museli do krytu doběhnout z protilehlé budovy,“ říká dále Jiří Pelák.