Zubr evropský v přírodě vyhynul krátce po 1. světové válce. V roce 1919 byl zastřelen poslední zubr v polské Bělověži, roku 1927 padl poslední zubr na Kavkaze. Přežilo pouhých 12 jedinců v zoologických zahradách a soukromých chovech. Mezinárodní záchranný program, který začal v roce 1923, pak doslova na poslední chvíli odvrátil vyhynutí největšího savce Evropy. Záchrana zubra je nesporně jedním z největších úspěchů mezinárodní ochrany přírody.

Po mnoha desetiletích, kdy počty zubrů díky ochranářským snahám postupně rostly, přišel negativní zlom v devadesátých letech 20. století. „Rozpadl se bývalý východní blok, kde žilo nejvíce zubrů, zanikala chovná zařízení, hroutil se systém ochrany zubry osídlených rezervací, narůstalo pytláctví, to vše se navíc setkalo s opadajícím zájmem zoologických zahrad o chov tohoto druhu. Počty zubrů strmě klesaly. Za pouhých sedm roků mezi lety 1991 a 1998 klesla celosvětová populace zubra téměř o jednu pětinu, zůstalo jich jen 2842 jedinců,“ popisuje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky, jeden z českých spoluautorů dokumentu IUCN. „Kdyby tento alarmující trend pokračoval, během pár let by se zubr opět ocitnul na pokraji vyhynutí. Bylo potřeba důrazně jednat,“ dodal Miloslav Jirků. V této atmosféře vznikal první strategický plán záchrany zubra, který vyšel hlavičkou IUCN v roce 2004. Jeho hlavními tématy bylo zvýšení počtu jedinců, aby se předešlo ztrátě genetické rozmanitosti a počtu chovných stád.

Mezinárodní úsilí bylo úspěšné a v roce 2020 již žilo na celém světě 9111 zubrů, z toho tři čtvrtiny ve volné přírodě. Ochrana zubra je tak dnes ve zcela jiné situaci než před necelými dvaceti lety, kdy se řešil krizový scénář. „Zubrů je relativně dost, jejich populace každoročně vzrůstá o vyšší stovky jedinců, jsou zakládána nová volně žijící stáda a přibývá takzvaných polodivokých stád. Zubr již navíc není chápán jen jako objekt záchranného programu, ale také jako důležitý nástroj péče o ekosystémy. Svou činností totiž zubr pomáhá vytvářet a udržovat biotopy nezbytné pro existenci řady druhů rostlin a živočichů vázaných na louky a světlé lesy. Jde o ideální spojení záchrany ohroženého velkého kopytníka s přírodě blízkou péčí o přírodní rezervace. Náš největší savec se vrací do evropské krajiny jako přírodní činitel, se kterým se dlouhodobě počítá. Nahrazuje totiž finančně nákladnou péči pomocí technických zásahů jako kosení luk a kácení náletových dřevin,“ dodává Miloslav Jirků.