Jak je všeobecně známo, pokud je požár zpozorován bezprostředně po jeho vzniku, je relativně jednoduché zajistit, aby se nerozhořel a nezpůsobil tak vysoké materiální škody, nebo co hůře, aby při něm umírali lidé.

Různé druhy detekce požáru byly vynalézány a následně instalovány do budov a technologických zařízení již od poloviny minulého století, ale i dříve. Známý je například systém ochrany skladu střelného prachu, kdy při požáru jako první měly vybuchnout sudy s vodou, a tak byl požár samočinně detekován i uhašen. Jejich účinnost i spolehlivost byla různá. Někdy se tyto systémy staly spíše překážkou technologům a uživatelům, jindy zachránily vysoké hodnoty anebo množství životů.

V současné době jsou systémy Elektrické požární signalizace dovedeny takřka do dokonalosti. Hlásiče se samy testují, samy komunikují s ústřednou, samy si nastavují citlivost, pokud jsou zaprášeny. Ústředna sama ohlásí požár hasičům, sama otevře únikové dveře, zapne požární větrání, vypne přívod plynu… No prostě hasičův sen.

Problémem klasické Elektrické požární signalizace však zůstává poměrně vysoká složitost systému, nároky na odbornost obsluhy a požadavky na provozní údržbu. Tím se zvyšuje cena systému při pořízení i při provozu. Efektivita tohoto zařízení naprosto nesporná ovšem pro běžného majitele bytu nebo rodinného domu je tento systém „příliš složitý a drahý“.