S vyváženým koloběhem živin má zásadní vliv na druhovou pestrost lučních porostů. Pro hnojení jsou nejvhodnější podzimní měsíce, jeho výsledek však není patrný hned následující sezonu, ale během následujících let.

Původní hospodáři byli s koloběhem živin, dá se říci, osobně propojeni. Živiny, které z půdy přes sezonu získali sečí nebo pastvou, museli před zimou loukám zase navrátit. Kdo loukám živiny nevracel, nenasytil v následujících letech svoje zvířata, sebe ani svoji rodinu. K hnojení sloužil dřevní popel, často též kejda z chlévů, ale i hnůj, pokud měl hospodář čím zvířatům podestlat. Kejda se vyplavovala z chlévů systémem důmyslných stružek přivádějících vodu z horských bystřin přímo do chléva a následně rozvádějících kejdu pod stájí i do vzdálených lučních koutů. Zřízení a udržení vodního a kejdového hospodářství vyžadovalo velkou námahu a je odrazem lidského důvtipu k maximálnímu využití přirozené energie horské krajiny.

Po II. světové válce došlo k útlumu horského hospodaření. Travní porosty zůstaly nesklizené i desítky let. Louky se začaly měnit zpátky v les. Druhy náročnější na živiny postupně vymizely a zůstaly pouze druhy odolné, nenáročné (např. smilka tuhá).