Vasil Timkovič se narodil 21. března 1923 ve vsi Skotarske na Podkarpatské Rusi v tehdejším Československu, dnes se jedná o Zakarpatskou oblast na Ukrajině. Po obsazení regionu maďarskou armádou se společně s dalšími neplnoletými spolužáky rozhodl odejít do Polska, tehdy již zabraného Sovětským svazem, aby se zapojil do boje. 

Namísto toho však byl sovětskými pohraničníky zatčen a odsouzen ke třem letům nucených prací za nelegální přechod sovětské hranice. Byl transportován do Sevpečlagu, neboli Severopečorského nápravně pracovního tábora u severoruského města Pečora. Šestnáctiletý hoch tak pocítil kruté zacházení v sovětském koncentračním táboře, tzv. gulagu. Po letech na to vzpomínal: „Museli jsme to přetrpět. Hodně starších lidí to nevydrželo. Když někdo zemřel, prostě ho hodili za bránu, a když jich tam bylo čtyři nebo šest, tak je bůhvíkam odvezli.“ V nelidských podmínkách pracoval na stavbě železniční trati z Vorkuty do Moskvy. Podobně, jako další vězně, i jeho neustále trápil velký hlad. Dokonce se neúspěšně pokusil o sebevraždu. Nakonec byl po odpykaném tříletém „trestu“ propuštěn a směl se vydat do Buzuluku, kde se formovala československá vojenská jednotka. Dne 2. února 1943 tedy vystoupil do československé zahraniční armády a absolvoval první vojenský výcvik. Zúčastnil se osvobození Kyjeva, bojů na Dukle a osvobozování Slovenska. Zpráva o konci války jej zastihla ve Vsetíně.