NKÚ v uplynulých letech opakovaně upozorňoval na některé nedostatky. Například nejsou jasně vymezené pravomoci a odpovědnosti mezi institucemi, které mají bytovou politiku na starosti. Podpora bydlení ohrožených osob je špatně koordinovaná a její přínos se nedostatečně hodnotí. Stát například nesleduje, jak se využívají dotované sociální byty. Stále také chybí zákon o sociálním bydlení.

Pro 10 % obyvatel v ČR představují náklady na bydlení více než 40 % disponibilních příjmů domácnosti. Na pořízení vlastního bydlení (70 m2) je u nás potřeba 11 ročních platů[1], zatímco v Belgii stačí 3,7 průměrného hrubého platu, v Německu 5 a ve Velké Británii 9,8 průměrného hrubého platu. Na podporu bydlení vynaložil stát za posledních 20 let 232 miliard korun. Kromě toho přispívá i ohroženým lidem na náklady na bydlení, za poslední dva roky šlo o 23,2 miliardy korun.

Aby byla podpora bydlení účinná, musí být jasně určené role jednotlivých institucí, které mají na bydlení vliv a to včetně obcí. Je také potřeba vymezit sociální bydlení a pro koho je určené. Stát by měl své intervence pravidelně vyhodnocovat, aby věděl, jaký mají dopad. Důležité je také účinně bojovat proti zneužívání podnikání, založeného na provozování ubytoven a nájmu bytů ohroženým osobám.