Tehdejší vedení Správy NP Šumava a Ministerstva životního prostředí se musela rozhodnout, zda ve  státní přírodní rezervaci Modravské slatě, která byla rovněž čerstvě 1. zónou národního parku, proti šířícímu se kůrovci postupovat standardními lesnickými postupy – tedy kácet napadané smrky, nebo aplikovat model ze sousedního Národního parku Bavorský les a přírodu nechat přírodou.

„V roce 1994 jsme některé lesní lokality podrobněji popsali. Nejen z hlediska míry napadení kůrovcem a množství vzrostlých stromů, ale i z hlediska schopnosti lesa obnovit se z vlastní přirozené obnovy,“ popisuje ředitel Pavel Hubený, který tehdy vedl útvar ochrany přírody na Správě Národního parku a CHKO Šumava. „V té době ještě nebyla k dispozici žádná přesnější data o struktuře těchto lesů, neboť do roku 1990 ležely hluboko v nepřístupném hraničním pásmu.“

Zdejší les tvořený výhradně smrky měl v době vzniku národního parku jen asi 15% souší, většinou menších dimenzí vzniklých konkurenčním tlakem sousedních větších smrků. V roce 1994 sem už dosáhly první útoky kůrovce a vytvořily kola souší. Tehdy podíl mrtvých stromů stoupl na 30%. K největší gradaci došlo v roce 1996, takže v roce 1998 už podíl souší dosáhl 60%. Zbývajících 40% smrků byly stromky z podrostu, které v té době překročily výšku 1,3 m, a velmi rozptýlené přeživší velké stromy, jejichž podíl ale dosahoval sotva 1%.