„Když se návštěvníci vydají na Soumarské rašeliniště, ve skutečnosti nejdou na rašeliniště, ale pouze na jeho zbytek, de facto na jeho dno. Až osmimetrová vrstva rašeliny, jež se zde hromadila více než deset tisíc let, byla totiž postupně odvodňována, frézována a odvážena k dalšímu zpracování. 

Nakonec zbyla jen vrstva půl až jednoho metru obnažené a odvodněné rašeliny, která nadále rychle ztrácela svou pórovitou strukturu, díky níž je schopná držet obrovské množství vody,“ vysvětluje negativní dopady vytěžení mokřadu Lukáš Linhart, člen týmu Life for Mires Správy NP Šumava, který aktuálně navrací vodu do šumavských mokřadů a dodává:

„Vlivem odvodnění a poklesu hladiny vody sem byl umožněn přístup půdním rozkladačům a oproti ukládání uhlíku probíhajícímu při procesu rašelinění, docházelo naopak k jeho uvolňování. Dalším negativním efektem bylo přehřívání povrchu. Bez vody a vegetace totiž povrch rašeliniště působil na mikroklima jako tzv. tepelný ostrov, tedy naprosto opačně než zachovalý mokřad, jež vypařuje vodu a sytí vzduch vlhkostí“ doplňuje Lukáš Linhart.

Z těchto důvodů přistoupila Správa Národního parku Šumava v letech 2001–2004 k jeho revitalizaci. V té době byla přehrazena podstatná část odvodňovacích kanálů a na povrch rašeliniště navezen mulč tak, aby se zde snáz uchytily mokřadní rostliny.