František Ledvinka se narodil 11. května 1940 v Bratislavě. Po válce se s rodiči přestěhoval do severočeských Malých Žernosek, později do Ústí nad Labem. Lásku k památkám mu vštípil jeho otec, který obdivoval staré hrady a zámky a byl také sběratelem. Od něho mladý František převzal úctu k řemeslnému umu předků, která jej dovedla k absolvování střední školy sklářské v Teplicích, kde v té době vyučoval jeden z nejvýznamnějších českých etnografů, Josef Vařeka. Na otcem podporované záliby, vztah k minulosti a památkám, nezapomněl František Ledvinka, ani když po úspěšně složené maturitě pracoval v ústecké sklárně. Když si později doplňoval vzdělání, bylo to na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ve dvou jemu blízkých oborech – v etnografii a dějinách umění. Budoucí výsledky práce Františka Ledvinky v Zubrnicích by nicméně neměly srovnatelný význam bez další Ledvinkovy záliby, která jej vedla k porozumění přírodě a pochopení významu krajiny – ve volném čase podnikal s přáteli z horolezeckého oddílu výpravy do hor. Své dva nejvýznamnější zájmy využil František později navýsost prakticky, když se po jistý čas živil výškovými pracemi; při opravách věží kostelů a zámků nahlédl na památky z nezvyklého úhlu a zároveň poznal i památkáře, faráře a další lidi, kteří se tehdy v této poněkud opomíjené oblasti kultury pohybovali.

K plnohodnotné profesionální dráze zbýval vlastně jeden, poslední krok – 1. září 1972 nastoupil František Ledvinka do Okresního muzea v Ústí nad Labem, kde se brzy stal ředitelem. Muzeum v této době potřebovalo člověka s vizí a rozhledem, snad i se statečností vskutku horolezeckou. Nejen že nemělo zpřístupněné expozice, ale sídlilo navíc v chátrajícím zámku v Trmicích. Nový ředitel František Ledvinka zajistil opravu trmického zámku a zároveň se mu podařilo i přesvědčit kompetentní místa o výhodách, jež přinese zpřístupnění expozic muzea v monumentální neorenesanční školní budově v centru Ústí nad Labem (po vystěhování školáků se sice muzeum o bývalou školu dělilo po dlouhou dobu ještě s poštou, po kompletní rekonstrukci na konci 20. století v ní však konečně získalo důstojné sídlo).

Činnost muzea se v této době soustřeďovala převážně na záchranné terénní výzkumy, prováděné především v obcích likvidovaných důlní činností. Ledvinka s kolegy vyrážel do opouštěných obcí, kde dokumentovali fotograficky i kresebně zanikající památky, zaznamenávali vyprávění pamětníků a doplňovali sbírky muzea o „trojrozměrné doklady k vesnickému životu a životu dělnictva na Ústecku“ (realitu této absurdní situace Ledvinka stručně, ale velmi zajímavě shrnul v ve stati K záchranným výzkumům Okresního vlastivědného muzea v oblasti důlní činnosti). Navázal tak na činnost svého učitele Josefa Vařeky, který publikoval několik studií věnovaných etnografickému průzkumu zanikajících oblastí.

Byla to opět snaha zachránit alespoň výsek zanikajícího historického dědictví, která Ledvinku přivedla do Zubrnic. Zdejší kostel svaté Maří Magdaleny, barokní dílo Octavia Broggia, byl určen k demolici. Ledvinkovi se v roce 1975 spolu s Krajským střediskem památkové péče a ochrany přírody (předchůdcem dnešního územního odborného pracoviště NPÚ) podařilo toto rozhodnutí zvrátit s odůvodněním, že kostel může sloužit jako depozitář pro rychle se rozrůstající sbírky muzea. Před demolicí se zároveň podařilo zachránit i největší zubrnickou usedlost, dominantu návsi, čp. 61. Muzeum ji převzalo do své správy od státního statku, který ji (zne)užíval jako sklad hnojiva a šrotovnu krmných směsí, a zahájilo rozsáhlou rekonstrukci s původním cílem adaptovat usedlost pro rekreační účely (fotografie z této akce jsou dodnes součástí expozice). Obnova usedlosti byla započata rekonstrukcí roubených stěn přední části domu napadených dřevomorkou, při níž byly obnoveny původní menší okenní otvory. Do nich byly osazeny kopie starších oken, vytvořené podle jediného zachovaného exempláře v zadní stěně. Při rekonstrukci krovu byla podle analogií z okolních vsí obnovena lomenice, podle výsledků průzkumů pak také fasáda, včetně původního členění a barevnosti. Do světnice byla přenesena kachlová kamna se sporákem z Řepčič.

V průběhu několikaleté rekonstrukce se zrodila myšlenka využít světnici jako výstavní prostor; ta pak přerostla v záměr využít pro rozrůstající se expozice i další stavby v Zubrnicích. V této době totiž – částečně shodou náhod, částečně kvůli potřebě umístit někam ohrožené památky – začaly probíhat první transfery, jimiž František Ledvinka zachránil řadu staveb, článků a prvků lidové architektury z obcí likvidovaných odtěžením. Mezi jinými dřevěnou barokní studnu ze Střížovic, ohroženou sousední tlakovou plynárnou v Úžíně, či špýchárek z Lochočic, obce, která je nyní pohřbena pod stometrovou vrstvou výsypky velkolomu Chabařovice. Do Zubrnic však směřovaly i drobnější doklady života předků – kamenické články, pískovcové sloupky k plotům, kamenné nádrže a koryta na vodu, dveře, ale i stavební materiál.