Jednotlivé části inscenace nás zavedou do různých dob a míst… Choreografii Reginy Hofmanové Apres rasage bude výrazně podporovat hudba Ástora Piazzolly, který se v padesátých letech minulého století velmi zasloužil o „záchranu“ a rozvoj tanga a stal se pravým králem tanga nuevo. V té době se totiž mnohým zdálo, že tango bude zatlačeno do pozadí swingem a rock’n’rollem. Z omylu je o několik let později vyvedl právě Ástor Piazzolla.

„Tango je tanec, o kterém se šíří řada stereotypů a falešných představ. To jsem rozvedla do dalších obrazů. Například v jedné části tanečníci tančí spolu, což není nic záhadného, protože tango začínalo jako tanec mužů, neboť v dělnických čtvrtích byl nedostatek žen – ty se začaly přidávat až po několika desítkách let, když se změnila demografická situace. I dnes, když jdete na milongu, což je taková ‚tango tancovačka‘, tak je běžné, že ženy tančí s ženami, muži s muži, ale nejsou v tom žádné vedlejší konotace. Já nechávám na divákovi, ať si udělá sám představu, na co jak reaguje, co to v něm vyvolá…,“ říká o své choreografii Regina Hofmanová.

V choreografii Rain Dogs Johana Ingera zazní charakteristický hlas Toma Waitse, jehož šansony a blues mají někdy až industriální zvuk. Americký hudebník a herec Tom Waits patří mezi nejvýraznější a nejosobitější hudebníky 20. a 21. století, který svým nezaměnitelným rukopisem dokázal ovlivnit celé generace umělců. V roce 2011 byl uveden do Rokenrolové síně slávy a mnohokrát nominován na prestižní cenu Grammy. Silné téma emočního i fyzického vykořenění, které Waits v Rain Dogs syrově vykresluje, inspirovalo švédského autora choreografie Johana Ingera. Ten využívá metafory „zmoklých psů“, představujících svět lidí, jedinců tápajících v pralesu města, ve svých vztazích i životech. Téma opuštění a ztracení se ovšem objevuje i v dalších Waitsových dílech. Inscenace tak staví na výrazných písních jeho tvorby napříč celou diskografií, počínaje raným dílem Small Change (1976) přes oceňovanou nahrávku Swordfishtrombones (1983) až po jednoho ze zástupců současné tvorby Real Gone (2004). V inscenaci nechybí proslulá balada The Piano Has Been Drinking, v níž se autor převtělil do pobudy vykřikujícího pijanská hesla za doprovodu barového, záměrně rozladěného klavíru. Skladba je typickým příkladem Waitsovy schopnosti vžít se do role člověka ztraceného ve společnosti, což činí s osobitým humorem, sociální empatií a neopakovatelnou autentičností.

„Na Tomu Waitsovi je něco velmi exotického. Hlas Toma Waitse má určitou vůni a zcela zvláštní zabarvení, kterým nás zaujme a vzbudí v nás – jako posluchačích – spoustu asociací. Jeho písně vypravují hmatatelné příběhy. Konkrétní situace jsem tedy mohl vytvořit i na základě příběhů z těchto písní, víc mě ale přitahovala myšlenka udělat obsah trochu abstraktnější, a tím – myslím si – se tématu písně v jeho podstatě ještě více přiblížit. Jaký příběh z toho lze vyčíst? Nespatřuji v tom skutečně konkrétní příběh – vidím svět… Svět ze ztracených a zlomených lidí, kteří se snaží vyznat se ve svých životech, jak mohou. Podle nejlepšího vědomí a svědomí – jak se o to snažíme my všichni. Výraz Rain Dog je odvozen od psa, který se vydá na dlouhou procházku, začne pršet, a on se už nedokáže vrátit domů a ztratí se. Tato metafora je pro mou inscenaci důležitá,“ uvádí Johan Inger. V této souvislosti je potřeba podtrhnout skutečnost, že Národní divadlo moravskoslezské je prvním baletním souborem v Česku, který nastudoval choreografii tohoto významného a na světových baletních scénách žádaného současného choreografa.