Samizdatem bývají nazývány publikace a rozmnoženiny vydávané mimo dosah státního informačního monopolu. Vznikaly v podmínkách informační a ideologické hegemonie vládnoucí moci, která neumožňovala vydávání publikací, jejichž obsah by nebyl předem schválen či cenzurován. Samotný výraz „samizdat“ pochází z ruštiny a dal by se přeložit jako „vydat si sám“. V Rusku měl samizdat silnou tradici, která začala bolševickou revolucí. Sám pojem samizdat se tam ale objevil až začátkem 50. let 20. století a běžně začal být užíván až v 60. letech, kdy pronikl na Západ. Tehdy vznikala celá řada literárních děl, která nemohla být vydána oficiálně, tudíž je autoři alespoň přepisovali pro sebe a své přátele na psacím stroji. „V českém kontextu se slovo samizdat objevuje na počátku 70. let, neboť právě v období počínající normalizace se ukázala potřeba šíření nezávislých informací. Vznik neoficiálních tiskovin byl reakcí na posílení cenzury, pronásledování novinářů i spisovatelů a na vyloučení tisíců aktivních lidí z veřejného života. Po zformování Charty 77 umožnila existence samizdatu propojování různých okruhů undergroundu a také sdílení zpráv o represích, kterým byli odpůrci tehdejšího režimu vystaveni. Právě na tuto dobu se také soustředí připravená expozice,“ vysvětluje autor konceptu výstavy Petr Pospíchal.