Nejvyšší soud zveřejnil rozsudek ve věci duševních práv a tržnice
25.10.2016 9:40
Nejvyšší soud tento týden na svých webových stránkách v tabulce Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu zveřejnil očekávanou anonymizovanou verzi rozsudku ve věci sp. zn. 23 Cdo 1184/2013 ze dne 28. 7. 2016. Samotnému rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházel rozsudek Soudního dvora EU ze dne 7. 7. 2016 ve věci Tommy Hilfiger Licensing a další. Podstatou sporu byl výklad čl. 11 směrnice o dodržování práv duševního vlastnictví. Výrobci a distributoři výrobků chráněných ochrannými známkami zjistili, že jsou na konkrétní tržnici prodávány padělky jejich výrobků. Podali tak u českých soudů žalobu ke stanovení povinnosti ukončit podnajímání prodejních míst v této tržnici osobám, které se dopustily tohoto protiprávního jednání. Dotčená směrnice totiž umožňuje podání žaloby proti prostředníkům, jejichž služby jsou užívány třetími osobami k porušování jejich práv k ochranným známkám.
Ve svém rozhodnutí Soudní dvůr konstatoval, že soudní zákazy vydané v souvislosti s protiprávním jednáním porušujícím práva k ochranným známkám podléhají stejným podmínkám jako soudní zákazy týkající se provozovatelů on-line tržišť. Jako „prostředník“ přitom může být hospodářský subjekt kvalifikován, pokud je prokázáno, že poskytuje službu, jež může být jednou či více osobami použita k porušování jednoho či více práv duševního vlastnictví.
Není přitom nutno, aby s touto osobou či osobami udržoval zvláštní vztah. Soudní dvůr tak vyložil, že za „prostředníka, jehož služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví“, se považuje i osoba, která jednotlivá prodejní místa na tržnici podnajímá trhovcům. Proto i provozovatel reálného tržiště může být donucen k tomu, aby přijal opatření, která přispějí k zamezení dalšímu porušování stejného druhu a stejným obchodníkem.
Kromě samotného textu anonymizovaného rozsudku ve věci sp. zn. 23 Cdo 1184/2013 upozorňuje Nejvyšší soud rovněž na článek k dané problematice, který publikoval v aktuálním čísle Bulletinu oddělení analytiky a srovnávacího práva Nejvyššího soudu John A. Gealfow. Naleznete jej pod tímto odkazem.
Věci se dají dát opravit už dnes, ale problém je, že oprava často vyjde stejně nebo skoro stejně jako koupit si novou věc. Tak k čemu pak platit za opravu? Nepřijde vám tento zákon EU zase úplně zbytečný? A když dám věc opravit, jakou, pokud vůbec, na ni pak budu mít záruku? Děkuji za odpověď
Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:
O tuto odpověď jste již vyjádřil(a) zájem. Děkujeme.