Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejších účastníků na určení jejich vlastnického práva k nemovitostem. Původními vlastníky nemovitostí byli vedlejší účastníci, kteří uzavřeli kupní smlouvu na nemovitosti s fyzickou osobou, která později převedla nemovitosti na stěžovatele. Kupní smlouva mezi vedlejšími účastníky a fyzickou osobou byla v rámci řízení před obecnými soudy posouzena jako absolutně neplatná. Krajský soud v Praze, který znovu rozhodoval po zrušení svého předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem, žalobě vedlejších účastníků vyhověl, při svém rozhodování byl přitom vázán právním názorem dovolacího soudu. Dospěl k závěru, že pokud byla kupní smlouva absolutně neplatná, tak vedlejší účastníci nikdy vlastnické právo k nemovitostem nepozbyli a pokud tedy stěžovatelé uzavřeli kupní smlouvu s nevlastníkem, nestali se vlastníky těchto nemovitostí s odkazem na zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl, neboť shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Poukaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4905/12 vydaný v jiné věci, kde Ústavní soud vytkl dovolacímu soudu absenci posuzování dobré víry při nabytí nemovitosti od nevlastníka, Nejvyšší soud označil jako nepřípadný, neboť vyložený právní názor Ústavního soudu dle něj neobsahuje žádné nosné důvody, jež by bylo třeba aplikovat na skutkově obdobné případy.
Je třeba uvést, že obdobnou problematikou, tedy nabýváním vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka v kontextu s principem ochrany dobré víry nabyvatele, se Ústavní soud již opakovaně v rozhodovací činnosti zabýval a tuto judikaturu je možné považovat za ucelenou a ustálenou. Jejím společným znakem je poskytnutí ústavněprávní ochrany dobrověrnému nabyvateli, který odvozoval své vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od právního úkonu, jenž byl později shledán absolutně neplatným. Nezbytným předpokladem pro tento způsob nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele, kterou jsou obecné soudy povinny důsledně posoudit s ohledem na individuální okolnosti každého případu. V nyní posuzovaném případě odvolací soud (na základě závazného právního názoru dovolacího soudu) a následně Nejvyšší soud nezohlednily a nezkoumaly otázku dobré víry stěžovatelů, což je v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Nejvyšší soud zastává zcela opačný názor, na němž i nadále trvá, jehož důsledkem je nerespektování právního názoru vyjádřeného v závazných nálezech Ústavního soudu. Tento judikatorní rozkol je však nadále krajně nežádoucí, neboť dopadá nejvíce na nižší soudy při rozhodování obdobných sporů, jakož i samotné vlastníky nemovitostí evidovaných v katastru. Tímto svérázným přehodnocováním obsahu nálezů Ústavního soudu se Nejvyšší soud dopouští postupu ultra vires, neboť k takovému jednání ho právní řád nikterak neopravňuje.
Aniž by Ústavní soud jakkoliv předjímal výsledek řízení, bude nyní věcí obecných soudů, aby v novém řízení náležitě zkoumaly dobrou víru nabyvatelů předmětných nemovitostí.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 247/14 je dostupný 
zde (239 KB, PDF).
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
