Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejších účastníků na určení jejich vlastnického práva k nemovitostem. Původními vlastníky nemovitostí byli vedlejší účastníci, kteří uzavřeli kupní smlouvu na nemovitosti s fyzickou osobou, která později převedla nemovitosti na stěžovatele. Kupní smlouva mezi vedlejšími účastníky a fyzickou osobou byla v rámci řízení před obecnými soudy posouzena jako absolutně neplatná. Krajský soud v Praze, který znovu rozhodoval po zrušení svého předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem, žalobě vedlejších účastníků vyhověl, při svém rozhodování byl přitom vázán právním názorem dovolacího soudu. Dospěl k závěru, že pokud byla kupní smlouva absolutně neplatná, tak vedlejší účastníci nikdy vlastnické právo k nemovitostem nepozbyli a pokud tedy stěžovatelé uzavřeli kupní smlouvu s nevlastníkem, nestali se vlastníky těchto nemovitostí s odkazem na zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl, neboť shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Poukaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4905/12 vydaný v jiné věci, kde Ústavní soud vytkl dovolacímu soudu absenci posuzování dobré víry při nabytí nemovitosti od nevlastníka, Nejvyšší soud označil jako nepřípadný, neboť vyložený právní názor Ústavního soudu dle něj neobsahuje žádné nosné důvody, jež by bylo třeba aplikovat na skutkově obdobné případy.