Na jednu stranu je tím nevyšším stupněm ochrany přírody, na druhou stranu mnohé biotopy ponechané bez vlivu člověka ztrácely svoji rozmanitost a docházelo v nich k výraznému úbytku ohrožených druhů. O negativních důsledcích bezzásahového managementu se řadu let mluví především v souvislosti nelesními biotopy, jako jsou louky či stepi.

„Právě kvůli bezzásahovému režimu v těchto typech krajiny byla ochrana přírody často terčem posměchu. To, co se snažila chránit tím nejpřísnějším způsobem, po několika letech bez vlivu člověka ztrácelo svoji pestrost. Vznikl tak mýtus, že otevřená krajina vznikla výhradně díky činnosti člověka, neobejde se bez jeho péče a proto je i v chráněných oblastech a národních parcích třeba hospodařit,“ upozornil Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina. 

„Za více než půl století bezzásahovosti například na Pálavě lesem či křovinami zarostla polovina stepí, tedy těch ochranářsky nejcennějších stanovišť,“ doplnil konkrétní příklad Jan Miklín z katedry geografie Ostravské univerzity.

Až v posledních letech se přitom vědcům podařilo odhalit, v čem je hlavní problém. „Otevřenou krajinu po miliony let pomáhali udržovat velcí kopytníci. Od konce poslední doby ledové to byli především tři klíčové druhy, pratur, zubr a divoký kůň. Je tedy zřejmé, že právě velcí kopytníci musí být samozřejmou součástí bezzásahových oblastí, zejména pokud zahrnují i otevřenou krajinu,“ konstatoval Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích.

„Pro péči o bezlesí jsou velcí kopytníci skutečně klíčoví. Snaha o bezzásahový režim v otevřené krajině je bez velkých kopytníků podobný nesmysl, jako bychom chtěli zavést bezzásahový režim v lese a museli se obejít bez stromů,“ doplnil Dalibor Dostál. Kromě velkých kopytníků zabraňují zarůstání krajiny také přírodní živly, jako jsou povodně nebo požáry, jejichž působení bylo s rozvojem civilizace z větší části eliminováno.