Peer Gynt je rozsáhlý opus. Henrik Ibsen si při jeho psaní převoditelností na jeviště hlavu zrovna nelámal, protože ho koncipoval jako drama literární, a byl si navíc vědom, že jevištní technologie zatím zdaleka nedosahují toho, co by naplnilo jeho představy. V dramatu se tak střídají nejen prostředí jedno za druhým, ale čas také plyne jako voda, a tak s titulním hrdinou putujeme od mládí po stáří…

„Mladý Peer by ve svém věku měl mít už dost rozumu na to, aby se postaral sám o sebe a o svou vyčerpanou, stárnoucí matku. Peer však již od dětství žije ve světě snů a fantazie, aby se nemusel trápit starostmi nuzného života, který s matkou, opuštěni otcem, vedou. Peer se však těchto snů vzdát odmítá, věří, že mu není souzeno být vyděděncem, ale hřát se na výsluní,“ prozrazuje zápletku dramaturgyně Sylvie Rubenová. Avšak Peer postupně zjistí, že proutíkal celý svůj život, neboť nikdy neutíkal „za něčím“, ale „od něčeho“, a že najednou už utíkat není kam… A nezbude mu nic jiného než čelit tomu nejtěžšímu – totiž sobě a svým vlastním činům. Což je téma, které i dnes nepřestává být aktuální: „Možná se změnil svět kolem nás, technologie, způsob života, ale nic jiného. Ibsen píše o lidech. O jejich chování, vztazích, emocích, citech. A to bude vždy aktuální. Peer může být šťastný i nešťastný stejně dnes jako tehdy. A je úplně jedno, jestli má v ruce motyku nebo iPhone,“ říká představitel titulní role Ivan Dejmal. „Peer Gynt je prototyp člověka jako vy nebo já. A dnešní Peer zosobňuje člověka dneška, tak jako ten z roku 1867 byl aktuální Ibsenův políček člověku tehdejšímu. Chci tím říct, že doba se mění, ale člověk ne. Člověk páchá dobro a koná zlo pořád stejně. A i ten nejlepší z nejlepších má určitě některé z hříchů, které má náš Peer,“ dodává režisér Pavel Khek.