Dopravní podnik se v období první světové války potýkal s nedostatkem personálu – především v provozu tramvají. Řidiče tak nahrazovali zámečníci z dílen vozoven, kteří měli zkušenosti s řízením tramvají. I tak ale stále chyběli zaměstnanci potřební k jejich každodennímu provozu, především průvodčí. Důležitost tramvají přitom v období první světové války ještě stoupla – kromě přepravy cestujících je tehdy město využívalo také k přepravě raněných, k rozvozu potravin po městě a k odvozu komunálního odpadu na skládku.

„Pražský Dopravní podnik se tehdy inspiroval v zahraničí. Ve Vídni, Berlíně i Drážďanech řešili nedostatek mužů tím, že začali přijímat ženy. Například ve Vídni, kde bylo z tramvajového provozu na frontu odvedeno 800 mužů, bylo již v červnu 1915 přijato na místa průvodčích 400 žen a dívek. A připravovalo se přijetí dalších,“ řekl Pavel Fojtík, vedoucí Archivu DPP.

Práce průvodčích na začátku 20. století nebyla jednoduchá. Zaměstnanci museli celou dobu stát, směny byly dlouhé, šlo tedy o práci náročnou především po fyzické stránce. I tak v říjnu 1915 přijala správní rada Elektrických podniků usnesení, na základě kterého mělo být přijato 10 – 12 žen ve věku 20 – 30 let, s ukončenou obecnou školou a s dobrou znalostí pražského místopisu. Ty měly projít desetidenním výcvikem a za svou práci brát plat 30 haléřů za hodinu.