„V rámci RVHP musel mít každý velký podnik nějakého kamaráda v zahraničí. Samozřejmě, že jen v tehdejším východním bloku, jemuž velel rovněž tehdejší Sovětský svaz. No a koho by měla mít elektrárna za partnera, než že zase jen nějakou elektrárnu. Nejblíže k nám s prakticky stejným výkonem byla právě uhelná elektrárna Hagenwerder ve východním Německu. Když to tak vezmu, je to právě čtyřicet let, co jsme naplno rozvíjeli náš „frončaft“. Teď mám namysli ovšem jen Mělník III s jediným 500 MW blokem v tehdejším Československu. Rozdíl mezi námi byl ovšem v tom, že my jsme měli a stále ještě máme u nás coby prototyp vyrobenou turbínu s jedením velkým věžovým kotlem, kdežto oni k turbíně sovětské výroby o stejném výkonu měli dva menší 250 MW kotle“ vzpomíná Jiří Pelák.

Smyslem tehdejšího setkávání s německými kolegy byla hlavně výměna zkušeností a konzultací věcí kolem energetiky, které víceméně neměly s politikou, alespoň na okraj, nic společného. Obě strany zkoušely něco nového, a tak se navzájem informovaly o řešených problémech na svých zařízeních a mnohdy se snažily najít i společné řešení. Například řešily problémy kolem zauhlování, chemické úpravny vody a podobně. Samozřejmostí pak byla soutěživost, jejíž reálnou podobou byla skutečná soutěž mezi oběma elektrárnami. „Ta spočívala v tom, kdo z nás spotřebuje méně primární energie (uhlí) na výrobu elektrické. Dále se vyhodnocovala poruchovost, která nesměla přesáhnout stanovená procenta. Ostatně i dnes je disponibilita provozního zařízení jedním z nejsledovanějších parametrů elektrárny. Co se týče poruchovosti, byli jsme na tom stejně, ale v případě spotřeby paliva na vyrobenou elektřinu jsme až na jeden případ každý rok Němce porazili, náš kotel byl již o poznání modernější a měl i lepší účinnost “ usmívá se Jiří Pelák.