Regulace hazardu v EU: kam směřuje česká legislativa?

Aktuální stav regulace v ČR: od původních slibů po tvrdou daňovou realitu

Když počátkem roku 2017 vstoupil v účinnost nový zákon o hazardních hrách (č. 186/2016 Sb.), slibovala si od něj tehdejší vládní koalice především radikální pročištění trhu, vymýcení nelegálních heren a zavedení moderních standardů pro ochranu hráčů.

Hlavním nástrojem se mělo stát spuštění Rejstříku vyloučených osob (RVO), do kterého jsou automaticky zapisováni lidé pobírající dávky v hmotné nouzi nebo ti, kteří procházejí insolvencí.

Po několika letech fungování tohoto legislativního rámce se ovšem ukazuje, že státní aparát začal využívat hazardní sektor primárně jako snadný cíl pro záplatování děr ve státním rozpočtu, spíše než jako oblast vyžadující vyvážený a koncepční přístup. Jak jsme ostatně analyzovali v naší nedávné politické reflexi vládních škrtů, státní kasa má přednost před tržní logikou.

Novela Zákona o hazardních hrách z roku 2017

Zásadní zlom přinesl 1. leden 2024, kdy vstoupily v platnost změny schválené v rámci takzvaného konsolidačního balíčku. Daňová zátěž se pro legální provozovatele skokově zvýšila.

Zatímco sazba pro loterie a technické hry (automaty) zůstala na enormních 35 % z hrubých výher, daň z takzvaných živých her (ruleta, karty) a kurzových sázek poskočila z 23 % na 30 %. Zvedla se také minimální daň za jeden herní automat z 9 200 Kč na 13 400 Kč. Zásadní rána ovšem dopadla přímo na samotné spotřebitele.

Limit pro osvobození výher od daně z příjmů fyzických osob (ve výši 15 %) brutálně klesl z jednoho milionu korun na pouhých 50 000 Kč ročního čistého zisku v dané kategorii her. V praxi to znamená absolutní byrokratickou noční můru. Příležitostný sázkař, který si během roku vsadí na fotbal a v součtu vykáže čistý zisk 51 000 Kč, se stává plátcem daně a musí tento příjem aktivně zanést do daňového přiznání.

Tento krok vlády vyvolal oprávněné pozdvižení a zmatek, protože stát přenesl obrovskou administrativní zátěž na řadové občany.

Evropský kontext: liberální jih proti restriktivnímu severu

Český regulační přístup nelze hodnotit izolovaně od dění ve zbytku Evropy. Evropská unie doteď neposkytla žádnou komplexní a jednotnou celoevropskou směrnici pro online hazard, což znamená, že každý členský stát si tvoří pravidla zcela samostatně.

Z tohoto legislativního roztříštění logicky plynou propastné rozdíly v tom, jak jednotlivé vlády k tomuto odvětví přistupují.

Malta: svobodnější jurisdikce

Na jedné straně stojí liberálnější a pragmatičtější jurisdikce, jejichž typickým zástupcem je Malta. Tamní regulační úřad Malta Gaming Authority (MGA) platí již léta za zlatý standard evropského iGamingu.

Maltský model je postaven na přísných pravidlech pro zamezení praní špinavých peněz (AML) a férovost her, ale zároveň neškrtí provozovatele ani hráče nesmyslnými limity a neúměrnou daňovou zátěží. Výsledkem je, že ostrovní stát funguje jako technologický hub a vybírá na poplatcích obrovské sumy, které tvoří významnou část jeho HDP.

Německo: velmi přísná regulace

Na opačném pólu leží Spolková republika Německo se svou Státní smlouvou o hazardních hrách (Glücksspielstaatsvertrag - GlüStV 2021). Německý model reprezentuje téměř absolutní státní mikromanagement. Zákon zavedl plošný limit vkladů na 1 000 eur měsíčně napříč všemi platformami, který hlídá centrální databáze LUGAS.

Automaty mají nařízenou pauzu pět vteřin mezi jednotlivými zatočeními a maximální povolená sázka činí 1 euro na spin. Německo navíc zavedlo zničující 5,3% daň z každé podané sázky, nikoliv z hrubého zisku kasina.

Výsledek tohoto sociálního inženýrství? Podle dat z německého trhu se desítky procent hráčů okamžitě přesunuly na černý trh, který žádná z těchto pravidel nerespektuje.

Velká Británie: jedna z nejnáročnějších licencí na získání

Podobně svazujícím směrem se vydala také britská UK Gambling Commission. Ta kromě absolutního zákazu používání kreditních karet pro dotování herních účtů zavádí takzvané affordability checks – hloubkové kontroly finanční situace hráčů.

Britský úřad nutí sázkové kanceláře, aby u aktivnějších klientů zkoumaly jejich výplatní pásky a bankovní výpisy. Tento trend plíživého omezování osobních svobod a soukromí pod rouškou ochrany spotřebitele vidíme v EU napříč mnoha odvětvími, jak jsme nedávno upozornili v našem komentáři k digitálním regulacím.

Český paradox: co v zákoně funguje a kde systém selhává

Když se podíváme na tuzemskou praxi, musíme objektivně přiznat, že některé mechanismy zákona č. 186/2016 Sb. reálně fungují. Zmíněný Registr vyloučených osob skutečně představuje efektivní pojistku, která brání patologickým hráčům a lidem v exekucích prohrávat sociální dávky.

Fyzický prostor českých měst se vyčistil od pochybných nonstop heren s blikajícími automaty, což kvitují starostové napříč politickým spektrem. Zde ale výčet pozitiv končí.

Český systém dramaticky selhává v chápání globální povahy digitálního trhu. Vláda se tváří, jako by internet měl hranice a jako by mohla domácí hráče zavřít do ohrádky s nejvyššími daněmi v Evropě. Zatížení provozovatelů 35% a 30% daní z hazardu, k tomu standardní korporátní daní zvednutou na 21 % a dalšími poplatky, vede k jedinému: legální české platformy nemohou konkurovat zahraničním subjektům.

Mají nižší marketingové rozpočty, horší kurzy a nemohou si dovolit tak inovativní technologická řešení.

Proč Češi masivně přecházejí k zahraničním platformám

Co přesně z těchto regulačních nůžek a rostoucího zdanění v Česku plyne pro spotřebitele? Pokud stát zatíží legální trh neadekvátními odvody a hráče donutí složitě kalkulovat a evidovat zdanění výher nad 50 tisíc korun, volný trh na to zcela logicky a neúprosně zareaguje.

Provozovatelé s licencí od Ministerstva financí ČR musí kompenzovat extrémní odvody tím, že omezují věrnostní programy, snižují výplatní poměry u her a celkově redukují benefity.

Z pohledu běžného sázkaře ztrácí tuzemská nabídka na atraktivitě. Extrémně komplikovaná registrace, opakované ověřování identity, omezené herní limity a nově i hrozba sankcí ze strany finančního úřadu vytvářejí z volnočasové aktivity frustrující zážitek. Řada Čechů tak hledá zahraniční casino, kde najdou širší nabídku her, nesvázané prostředí a především platformy, které nepůsobí jako byrokratická překážková dráha.

Tento přesun kapitálu mimo český dohled je naprosto přímým důsledkem politické přeregulovanosti. Místo toho, aby finanční prostředky plynuly do domácí ekonomiky a alespoň částečně plnily státní kasu, odtékají tyto peníze nezadržitelně na účty společností operujících s licencemi z Curacaa, Kypru nebo Malty.

Český státní rozpočet tak kvůli vlastní nenasytnosti a nepochopení tržních principů přichází ročně o miliardy korun. Hráči přitom nejsou chráněni o nic více, protože na mezinárodních platformách český Registr vyloučených osob pochopitelně neplatí.

Závěrečný komentář: cesta k racionální regulaci

Budoucnost české regulace hazardu nevypadá příznivě, pokud ministerstvo financí a zákonodárci nezmění svůj výhradně fiskální a represivní pohled na věc. Dosavadní přístup, kdy se pouze utahují regulační šrouby, zvyšují daňové sazby a nařizuje se další administrativa, zjevně narazil na zeď reality.

Snaha vlády vyždímat z odvětví absolutní maximum vede k tristní situaci. Ti legální provozovatelé, kteří hrají podle přísných pravidel a platí zde daně, jsou biti, zatímco uživatelé potichu a masově migrují do zóny zahraničních operátorů.