Soudní dvůr v prvé řadě přisvědčil argumentaci České republiky, že puncovní značka vyražená ve třetí zemi neposkytuje dostatečnou úroveň ochrany a členský stát je oprávněn vyžadovat provedení kontroly na území EU. Na tomto základě rozlišil mezi drahými kovy, u nichž členský stát je povinen opuncování uznávat (drahé kovy opuncované v EU nebo opuncované ve třetích státech a zkontrolované v EU) a u kterých nikoliv (ostatní případy drahých kovů opuncovaných mimo EU).

Soudní dvůr uvedl, že Česká republika porušila unijní právo, když nerozlišovala mezi drahými kovy, jejichž opuncování je povinnna uznávat a jejichž nikoli. Existují totiž méně omezující opatření, i když se jedná o navenek identické puncovní značky, například lze od dovozce vyžadovat listinný důkaz potvrzující místo vyražení dané puncovní značky a případně místo propuštění předmětných drahých kovů do volného oběhu v EU a jejich legálního uvedení na trh v EU.