Stěžovatel je otcem nezletilého syna (nar. v roce 2016). Po rozchodu rodičů byl nezletilý v roce 2019 svěřen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále do výlučné péče matky a stěžovateli byl stanoven styk a povinnost přispívat na výživu nezletilého. V květnu roku 2020 stěžovatel podal u okresního soudu návrh na svěření nezletilého do střídavé péče s intervalem střídání po týdnu. Okresní soud však tomuto návrhu nevyhověl. Odvolací Krajský soud v Ostravě následně rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Oba obecné soudy přitom vycházely z teze, že v době jejich rozhodování nenastala změna poměrů, která by vyžadovala změnu rozhodnutí ve věci péče o nezletilého (§ 909 občanského zákoníku). Na základě provedeného dokazování předestřely důvody, proč střídavou péči nelze upravit. Konkrétně uvedly následující překážky: nízký věk dítěte, vysoké pracovní vytížení otce, špatná komunikace rodičů, špatná adaptace nezletilého na změny, malý respekt otce k rodičovské roli matky, odmítavý postoj psychologů, náročnost střídavé péče a nezanedbatelná vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že podle jeho názoru není dán žádný z Ústavním soudem v předchozí judikatuře identifikovaných důvodů pro nesvěření dítěte do střídavé péče.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Je tak patrné, že obecné soudy v přezkoumávané věci nerozhodly v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. za všechny včetně odkazů na předchozí judikaturu nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18: https://bit.ly/3LZE1Fl ). Rozhodnutí soudu, kterým není vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být podrobně a přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii střídavé péče obsaženými v judikatuře Ústavního soudu vypořádal a proč v konkrétním případu rodič neuspěl. Skutečnosti svědčící proti střídavé péči přitom musí být v řízení nejen tvrzeny, ale i prokázány.

Soudy nemohou vyloučit střídavou péči pouze s obecným odkazem na nižší věk dítěte, ledaže se jedná o dítě závislé na matce z důvodu kojení. Soudy jsou povinny odůvodnit, z jakých konkrétních příčin je v daném případě kritérium nízkého věku jako překážka střídavé péče aplikováno (například ve smyslu možné nízké rozumové a volní vyspělosti nezletilého).

Stabilita výchovného prostředí je důležitým faktorem při posuzování rozhodování o péči, nemůže být však sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci (potažmo faktickým stavem před prvním rozhodnutím) a ve výsledku by ke změně nemuselo dojít nikdy. Se zvláštní pozorností by soudy měly možnost změny modelu péče posuzovat ve věku kolem tří let dítěte. Jelikož do té doby je obvykle dominantním pečujícím rodičem matka, odmítnutí zvážení střídavé péče pouze s odkazem na stabilitu výchovného prostředí nezletilého by v této situaci variantu střídavé péče v podstatě neoprávněně vyloučilo navždy.