Dostupnost zdravotních služeb je jednoznačně a závazně stanovena platnou legislativou; konkrétně jde o nařízení vlády č. 307/2012 Sb., o místní a časové dostupnosti zdravotních služeb. Toto nařízení stanoví maximální dojezdové doby, za jaké se pacient musí dostat k poskytovateli zdravotních služeb dané ambulantní nebo lůžkové odbornosti. Nařízení přímo uvádí, že se jedná o dobu jízdy dopravním prostředkem rychlostí, která je přiměřená typu pozemní komunikace a je v souladu se zákonem upravujícím provoz na pozemních komunikacích. Povinností zdravotní pojišťovny pak je (podle § 40 platného zákona o veřejném zdravotním pojištění) zajistit svým pojištěncům místní a časovou dostupnost hrazených služeb. Tuto povinnost pojišťovna plní prostřednictvím sítě svých smluvních partnerů – poskytovatelů zdravotních služeb. A můžeme říci, že VZP má tuto síť ze všech zdravotních pojišťoven nejhustší.

Přesto existují lokality, zejména v pohraničí, kde je se zajištěním některých zdravotních služeb problém (a to bez ohledu na to, že i tam bývají požadavky dle nařízení vlády splněny). VZP se proto průběžně a často opakovaně snaží v rámci výběrových řízení získat lékaře a nabízí jim v dotčených lokalitách navíc i finanční zvýhodnění. Zvýhodňovány jsou i lékárny v oblastech se špatnou dostupností. Nelze však požadovat, aby i v nejmenší obci byl dostupný praktik a stomatolog nebo aby i v malém městě byla plnohodnotná nemocnice, když o pár kilometrů dál je jiná. Něco takového neodpovídá situaci na trhu práce, ekonomickým podmínkám systému veřejného zdravotního pojištění a (zejména u lůžkové péče) ani zájmům samotných pacientů s ohledem na zajištění kvality a bezpečí zdravotních služeb.