Ombudsman se opakovaně setkával s případy, kdy klient generální plnou mocí zmocnil advokáta, aby za něj prováděl všechny právní úkony, ale správní úřady se k této plné moci stavěly různě. Některé ji akceptovaly, jiné ji odmítaly a nad rámec zákona požadovali, aby byl klientův podpis úředně ověřen. Pro zastoupené klienty to někdy mělo vážné procesní následky. Jejich odvolání podaná advokátem byla například zamítnuta jako nepřípustná a přišli tak o možnost se proti rozhodnutí úřadu bránit, jindy úřad veškeré písemnosti zasílal klientovi, nikoli advokátovi, který vše za klienta vyřizoval.

Z dotazníkového šetření ombudsmana vyplynulo, že i když většina odborů krajských úřadů a magistrátů generální plné moci akceptuje a pouze 6 % nikoli, správní praxe není napříč republikou jednotná a úřady jsou vedeny různými právními důvody. Tento stav považoval ombudsman za nepřijatelný a obrátil se na Ministerstvo vnitra jako gestora správního řádu. Upozornil ministerstvo, že chybí jasné pravidlo, které by úřadům určilo akceptovat ve správních řízeních generální plnou moc udělenou advokátovi a nevyžadovat po klientovi úředně ověřený podpis. Sjednotila by se tím praxe a mělo by to pozitivní dopad na účastníky správních řízení, kteří by už nemuseli činit úkony nad rámec zákona.