Umíte střílet ze střelné zbraně?Anketa
Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Miroslava Kalouska (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Luďka Niedermayera, Alexandra Tolčinského, gruzínského velvyslance Zaal Gogsadze, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) Marka Ženíška (z 12.2.)+ (z 26.1.) (+ ze 14.1.) Jana Zahradila, Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Jiřího Wolfa, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.), Jiřího Pospíšila, Přemysla Sobotky, Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, českých umělců Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Františka Bublana, Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)
Vydrží nově vyhlášené příměří na Ukrajině? Už teď přicházejí zprávy, že se na východě Ukrajiny nedodržuje. Jaký očekáváte další vývoj?
Vidím to půl na půl. Naděje žije, ale nemůžeme být naivní. V Jugoslávii trvalo roky, než se našla cesta k míru. Byl by zázrak, pokud by to na Ukrajině vyšlo už po roce. Důvodů je více. V Kyjevě mají dominantní vliv, použiji-li eufemismus, krajní nacionalisté, kteří každý ústupek považují za prohru. Navíc, je otázka, zda je mír v zájmu Kyjeva. Jediný způsob, jak dát dohromady Ukrajinu, je zbavit moci oligarchy. Na to tam nemá nikdo odvahu. Válka je dobrou záminkou pro to, aby se nic nemuselo udělat. Západ tam lije peníze, ty se rozkradou, a když přijde den zúčtování, ukáže se na Rusko a řekne se: bububu. Tahají nás za nos. Nadšení nemohou být ani separatisté, několik měsíců proti nim vedou válku, na Donbasu umírají lidé po tisících. Emoce jsou příliš silné, těžko se bude hledat společná řeč a pochybuji, že tam jsou nějací umírnění političtí lídři, většinou jsou to zelené mozky, které umí jen bojovat a budou chtít pokračovat ve válce.
Otázka je, nakolik může být spokojené Rusko. Před Majdanem byla celá Ukrajina mimo západní sféru vlivu, rovnováha se narušila v neprospěch Ruska a příměří z Minsku to nijak zásadně neřeší. Je otázkou, zda to Rusové dokáží akceptovat. Američanům také mohlo vyhovovat, že se Rusko a Evropa vzájemně vyčerpávaly. Žádnou dohodu nepodepsaly. Kdo ví, jakým směrem budou tahat nitkami. No a samozřejmě – válka je v první řadě byznys. Zbrojařská lobby je neuvěřitelně silná a Ukrajina je skvělé odbytiště. Kapitál potřebuje války. Nedopustí, aby to tak rychle skončilo. Ze všech těchto faktorů plynou moje obavy, nicméně znovu opakuji: je tu naděje. Navíc, důležitým pozitivním signálem Minsku je, že jsem konečně viděl Německo v poloze, že hledá kompromisy a pokouší se o smír. Je tu šance, že Evropa se může dostat do pozice, ve které měla stát od začátku – ne jako jedna strana sporu, ani americký „mopslík“, ale jako neutrální prostředník. Uvidíme, může se stát cokoliv, konflikt může zamrznout, ale může i přerůst do velké války. Vše je otevřené.
Jaká jsou tedy bezpečnostní rizika pro svět v příštích letech? Hrozí válka? Jsou na místě obavy z Ruska?
Pokud se zamyslíme nad válkami za posledních dvacet let, tak snad v každé měly prsty Spojené státy americké. Bombardování Jugoslávie, Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie. Porušovalo se mezinárodní právo, Západ neměl problém uznat Kosovo či financovat barevné revoluce. Zneužíval se koncept lidských práv, aby se našla legitimita pro ekonomický a mocenský imperialismus. Americké stíhačky či drony bombardují lidi po celé planetě, základny NATO se šíří po světě.
Ptáte se, zda hrozí válka? Myslím, že pokud USA nebudou chtít válku, tak nehrozí. Po Obamovi se mohou dostat k moci republikáni. V éře republikána Bushe se plenilo a pustošilo. Pokud by se něco podobného mělo vrátit, tady někde bych viděl bezpečnostní rizika pro svět. Samozřejmě, velkou výzvou je Islámský stát a terorismus, ale nesmíme zapomínat na to, že i tyto fenomény de facto stvořila arogance amerických neokonzervativců v čele s Bushem.
Co se týče Ruska, jde o regionální mocnost, která si brání své bezpečnostní zájmy. Cítí se ohroženo Spojenými státy a chrání si své nejbližší okolí před expanzí ze strany USA. Pokud někdy Rusko bojovalo, vždy šlo o reakci na změnu rovnováhy či na provokace: ve vztahu k Bushovým radarům v ČR či v Polsku, ve vztahu ke Gruzii, ve vztahu k Ukrajině. Pochybuji, že by Rusko plánovalo nějaké rozpínání. Myslím, že Rusko se spíše brání. Ale pokud bude přitlačené ke zdi, Bůh nás ochraňuj.
Psali jsme:
Nedávno uplynul měsíc od útoku na redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo. Jak shrnout evropskou politickou a společenskou reakci na tuto událost, vynořivší se názory na soužití muslimů s Evropany, imigraci a politiku boje s terorismem? Které motivy a proudy považujete za dobré a které za škodlivé či nebezpečné? Jak se může změnit evropská imigrační politika?
Vždy je třeba se ptát, komu co prospívá. Muslimským fundamentalistům určitě vyhovuje, že v Evropě po teroristických útocích v Paříži roste odpor proti islámu. Drtivá většina muslimů v Evropě jsou slušní lidé, ale mohou se radikalizovat, pokud ucítí, že je okolí nenávidí. To vyhovuje islámským fundamentalistům, mohou verbovat nové blázny, proto to celé dělají. Takovýto vývoj vyhovuje i evropským fašistům, protože získávají víc voličů a mohou šířit své rasistické nechutnosti. Takže i oni verbují nové blázny, good deal. Pravicoví extremisté se navzájem potřebují a je to tak i teď: islamofašisti a evropští neonacisté si vzájemně pomáhají. Neměli bychom jim skočit na hák. Laciná, rychlá řešení neexistují.
V Evropě žijí miliony muslimů, kteří tu žijí celá staletí a jsou to úplně fajn lidé. Navíc, i kdyby někdo chtěl, nedají se vyhostit, ani zbavit občanství. Jsou to ti samí občané jako my. Najdou se mezi nimi i teroristé, ale také se najdou mezi „árijskými“ katolíky. Vzpomeňte si, kolik lidí povraždil norský nacista Breivik. Co to má společného s imigrací? Vždyť Evropa i tak přijímá uprchlíky účelově a zištně: krade mozky z rozvojového světa. Tady nikdo nic nedělá z nějakého humanismu, v Africe i Asii dál umírají lidé kvůli hladu a nikdo pro ně nepohne ani prstem, naše západní korporace tyto lidi zotročily a vykořisťují je. Podívejte se do Rwandy, Burundi, Konga. Zbavme se iluze, že jsme na imigranty měkcí. Evropa je cyničtější, než si myslíme. Většina teroristických hrozeb přichází od mládenců, jejichž rodiče i prarodiče vyrostli v západní Evropě, nejsou to žádní imigranti.
Prostě nemáme jinou šanci, než se spolu naučit žít, nevyhánět muslimy a Afričany do slumů a ghett a nedeklasovat je na občany druhé kategorie. Zkrátka, jinou šanci, jak vytvořit sociálně spravedlivější prostředí, jednoduše nemáme. Opevňovat se před imigranty v éře internetu, kdy dobře mířená výzva Islámského státu může vyhecovat mladého muslima, francouzského občana na předměstí Paříže, aby ze sebe udělal mučedníka? Pevnost má být řešení? Nebuďme směšní... Bojujme proti chudobě, fašismu, americké aroganci v islámském světě, jedině tak uchráníme vlastní zadky.
Psali jsme:
Podle organizace Oxfam bude v roce 2016 několik nejbohatších jedinců světa, kteří představují přibližně jedno procento celkové populace na Zemi, vlastnit větší majetek než zbývajících 99 procent obyvatel planety. Jak jsme se dostali do bodu, kdy 1 procento obyvatel diktuje požadavky zbylým 99 procentům?
Ale vždyť to je kapitalismus. Takto to předvídal Marx, Kautsky a další. Není na tom nic překvapivého. Píšu o tom v knize Zpět k Marxovi? Otázka je, jak to změnit. Když si představíte, že to jedno procento vlastní dost zdrojů na to, aby vydírali politiky, okupovali vlády, kolonizovali státy, jak se tomu chcete bránit? Vlastní média, ovládají politické strany, disponují eskadrami smrti. V civilizovaném západním světě používají sofistikované techniky, vymývají mozky, manipulují. Potřebují přece poslušné koupěschopné masy, které jim vytváří poptávku. Nemohou si dovolit střílet do lidí, používají měkkou moc.
V rozvojovém světě je to jiné kafe. Pracovníci otročí, odboráři či progresivní kněží jsou vražděni, nespokojenci mučeni, domorodci utlačováni. Jak to změnit? Určité naděje vkládám do alterglobalistického hnutí, do sociálních fór, do latinskoamerických politiků či do progresivních politiků v Evropě, do rozzuřené mládeže a tak dále. Ale jak to správně vysvětloval Marx, žádná změna nenastane dřív, než dozrají podmínky.
Žijeme v éře globálního kapitalismu a korporace ještě stále mají kam expandovat. Roztahují se po celém světě a spoléhají se na nová odbytiště, přičemž snižují náklady na výrobu, pokud na ně otročí v Asii a Latinské Americe novodobí otroci. Nový prostor pro expanzi se po roce 1989 otevřel i v Evropě, když se v rámci neoliberální ideologie spustil frontální útok na stát a veřejný sektor. Vlna privatizace důchodů, zdravotnictví, školství, sociálních služeb, to vše je prostor, kam nadnárodní korporace chtějí expandovat. Ale toto rozpínání má svoje sociální a politické náklady. Roste odpor, roste nestabilita. Další akumulace může být politicky neudržitelná. Projevuje se to sociálními krizemi, válkami, terorismem, extremismem. Může to vyústit do něčeho velkého a smést celý systém. Je třeba mít připravené alternativy. Takové které budou vyhovovat 99 % a ne 1 %.
Psali jsme:
Napadají vás nějaká konkrétní opatření? Mluví se třeba o razantnějším potírání daňových úniků, prosazování bezplatných veřejných služeb, větším zdanění kapitálu nebo přijetí sociální ochrany pro ty nejchudší.
Mezi ty zajímavější systémové alternativy patří například model ekonomické demokracie, v rámci které by zaměstnanci vlastnili podniky po vzoru družstev. Něco podobného popisuji ve svých knihách. Hovoří se také o participativní ekonomice, v rámci které by lidé byli hodnoceni na základě výkonu, ale na základě úsilí. Něco podobného jsem jako princip spravedlnosti razil v knize Zpět k Marxovi?
Existují i jiné alternativy, postmarxisté do popředí dávají pojem „common“, tedy ochranu společné veřejné sféry, která není ani soukromá, ani státní. Alternativy existují, ale dokud nepřijde čas na radikální změnu, je třeba se pokoušet alespoň o reformování systému, anebo o vytváření malých trhlin v systému.
Antonio Negri s Michaelem Hardtem vysvětlují, že takovéto trhliny mohou přerůst do něčeho většího. Možná právě do této kategorie spadají věci, o kterých hovoříte. Offshorová ekonomika je obrovský problém, protože sociální státy v Evropě nemůžete udržet, pokud ti nejbohatší lidé a firmy jednoduše neplatí daně, nebo mají konta na Bahamách, anebo dokonce – drzost nad drzost – v Lucembursku či Holandsku, přímo v srdci Evropy.
Problém je i takzvaný kasino kapitalismus, tedy dominance spekulativního finančního kapitálu. Dal by se omezit daní z finančních transakcí, resp. Tobinovou daní, ale takovéto pokusy vždy narazí na odpor Londýna, který na tomto byznysu rýžuje. Určitě by stálo za zvážení omezení moci investičních bank, hedgeových fondů či jiných spekulantů a jasně tyto banky oddělit od normálních, komerčních, retailových bank, kde si lidé ukládají svoje peníze a berou hypotéky. Stát by měl nad bankami získat víc kontroly. Ve vztahu k veřejnému sektoru za zmínku stojí nápad s všeobecným, univerzálním základním příjmem (basic income), který by dostával od státu každý člověk už jen proto, že je člověk a má základní lidské právo na důstojný život, který si nemusí zasloužit. Současně je třeba bránit každý sociální výdobytek uplynulých desetiletí, bezplatné zdravotnictví, veřejné školství, solidární důchody, zákoníky práce, silné odbory, progresivní daně. Korporace mají dost peněz na to, aby ohlupovaly lidi, ale jedno platí: nemůžete lidi klamat donekonečna.
Psali jsme:
Vy patříte mezi odpůrce Transatlantické dohody. Myslíte si, že je tato úmluva navržena právě tak, aby podporovala pouze ty nejbohatší, a tím ještě více prohlubovala rostoucí společenskou nerovnost? Zastánci smlouvy by to jistě odmítli s tím, že naopak smlouva přinese prosperitu, poroste HDP, přibudou pracovní místa a podobně.
Transatlantická dohoda TTIP definitivně pochová evropský „volkswagen-kapitalismus“ a nahradí ho americkým „monsanto-kapitalismem“. Evropský kapitalismus je sociálnější a stojí na rovnováze mezi zájmy byznysu a práce. Za uplynulých 25 let se tato rovnováha kvůli globalizaci prudce vyklonila ve prospěch kapitálu, tedy byznysu. Ale stále je to ještě sociálnější model, než mají Američané. TTIP může přinést tu nejvulgárnější amerikanizaci. A teď nemám na mysli kulturní výplach skrze Hollywood, který tu už pár let funguje. Mám na mysli amerikanizaci v sociální sféře, která přinese trhovou džungli, ve které ti slabí jednoduše nemají nárok.
Co jiné je TTIP? Je to otevření trhů, aby mohli spolu soutěžit američtí predátoři s evropskými ovcemi. Používám tuto metaforu často: to je jako zavřít do klece vlka a ovci a říct, že mají oba férovou šanci sníst jeden druhého. Co myslíte, kdo vyhraje? Zvítězí americká nadnárodní korporace, která neplatí daně, není regulovaná, nemusí plnit tvrdé environmentální standardy, ani zákonník práce, anebo zvítězí malý evropský podnik, který se ještě vůči zaměstnancům a přírodě stále chová jakž takž civilizovaně?
TTIP je obrovské riziko pro evropský sociální a environmentální model, a pokud by náhodou smlouva přinesla růst HDP, všechny tyto peníze skončí v kapsách byznysmenů. To, že roste HDP, přeci neznamená, že tento růst bude rovnoměrně rozdělený, tak to nefunguje.
Byznys se o sebe postará, i ten evropský. Udělají se fúze, akvizice, najde se způsob. Ale zaměstnance nikdo neochrání. Státy budou bezmocné. Transatlantická dohoda bude mocnější než suverenita státu. Skutečnou moc získají arbitrážní soudy, sestavené z korporátních právníků. Opravdu si dávejme pozor. TTIP není nevinná technická dohoda. Je to definitivní konec státu. Konec sociálního státu.
Psali jsme:
Blíží se konec kapitalismu? Jaký systém ho nahradí? Vrátíme se zpět k socialismu, nebo spíše dojde k reformě stávajícího uspořádání, k proměně kapitalismu? Jakou variantu preferujete?
O alternativách jsem již hovořil, je jich víc, preferuji systém korporativního družstevního vlastnictví při silné sociální regulaci, něco jako tržní demokratický socialismus, ale na názvu až tolik nezáleží. Podstatné je, aby bylo bohatství daleko rovnoměrněji rozdělené, v tom je alfa a omega. A samozřejmě, výrobu nemohou mít v rukou chamtivé korporace. Největší ironií je, že tyto korporace se zastřešují ideologií jakéhosi pohádkového liberalismu, podle které ekonomii vládne svobodná soutěž a soukromé vlastnictví malých iniciativních snaživců. Ani jedno, ani druhé v kapitalismu v skutečnosti nevládne.
Namísto svobodné soutěže tu máme systém monopolů, oligopolů a totální dominance korporací, které požírají jakoukoliv konkurenci. Žádná soutěž, je to diktát velkých hráčů, kteří vykořisťují od subdodavatelů až po nejnižší článek, kterým je pracovník někde v Hondurasu. Bohatí bohatnou, chudí chudnou a žádný skutečný trh neexistuje.
Se soukromým vlastnictvím je to ještě komičtější. Podle ideologie liberálů je soukromé vlastnictví super, protože majitel malé restaurace se o svůj podnik nejlépe postará, protože k němu má vztah, je jeho, buduje ho a poctivou prací zlepšuje a blablablabla. Realita? Mamutí korporace, větší než státy s padesáti úrovněmi řízení, stovkami manažerů a desítkami tisíc akcionářů. Žádný idylický hostinský, ale byrokratické mechanismy, obrovské molochy, které jsou namířené na jediný cíl: zisk. Zkrátka to, v čem žijeme, nemá nic společného ani s liberalismem, ani se socialismem. Je to jakýsi korporátní totalitní systém, jakési otrokářství. Říkám tomu „veselejší fašismus“. Osobně doufám, že ho nahradí jiný systém, sociálnější, progresivnější, přátelštější vůči přírodě, udržitelnější, spravedlivější. Ale nejprve se musíme poučit z chyb reálného socialismu, abychom nespadli z kaluže do bláta. I proto vyzývám: vraťme se k Marxovi a hledejme alternativy. Brzy budou potřebné, o tom jsem přesvědčený.
Psali jsme:
Není ale tržní ekonomika tím nejpřirozenějším uspořádáním pro velkou většinu ekonomik, protože trh nepotřebuje žádné donucování, žádnou byrokracii a plánování? Kapitalismus svobodného trhu přece nebyl vytvořen lidskou ideologií jako socialismus, ale vyvíjel se spontánně, dle aktuálních vztahů ve společnosti.
Kapitalistický volný trh není produktem spontánních sil, to je ideologický blábol. Chápu, že se tak často omílá, že člověk má tendenci brát to jako samozřejmost, ale to nic nemění na tom, že je to historický nesmysl. Na přechodu od feudalismu ke kapitalismu nic spontánního nebylo, tento proces provázely „divoké“ loupeže půdy, zotročování lidí, gangsterské války, politické handly. Je nutné se podívat na dějiny 19. století. Ale netřeba jít až tak daleko, stačí se podívat na 90. léta u nás. Co bylo „spontánní“ na divoké privatizaci? Stát si rozebrali různí bandité a dodnes se lidem smějí.
Zkrátka, historicky není v žádné zemi pravdou, že šlo o spontánní přechod. Šlo vždy o zájmy, ekonomické a politické. Byly to státy, které vytvořily kapitalismus, protože politici byli v područí velkých byznysmenů a společně jim to vyhovovalo. Kdyby nebylo státu, kapitalismus by přece nemohl fungovat. Kdo by vymáhal smlouvy? Kdo by držel pod kontrolou nespokojené zaměstnance? Kdo by chránil majetky bohatých? Na tom není nic spontánního, je to mocenský mechanismus, tak jako každý jiný. A také předpokládá obrovskou byrokracii a donucování. Ale samozřejmě i plánování. Neznám korporaci, která by neplánovala. Zapomeňte na všechny ideologické báchorky, kapitalismus je asi tak spontánní jako otrokářství. A lidská přirozenost? Víte, jak je přirozeností člověka, že je bezohledný egoista lačnící jen po majetku, tak potom hrdě prohlašuji, že nejsem člověk. Vážně, nevěřte ideologům. Liberalismus vytvořil ideologický konstrukt, takzvaný homo economicus, který kalkuluje, propočítává, racionálně zvažuje vlastní zájmy a všechno ekonomizuje. Taková chodící kalkulačka. Já jsem za celý svůj život potkal asi tři takové lidi. Všechno to byli bezcitní sociopati na vedoucích pozicích, kteří byli tím úspěšnější, čím méně připomínali lidi. Ne, ne, s tímto na mě nechoďte, kapitalismus neodráží lidskou přirozenost. Odráží to nejhorší, co v člověku je, a cynicky to podporuje. Je to hnus.
Jakékoliv jiné uspořádání je ale vlastně násilné, protože pokud někdo někomu něco zakazuje nebo mu naopak něco přikazuje, jde přece o formu násilí. Nebo to vidíte jinak?
Podle tohoto pojetí byste měl zrušit soudy, policii i armádu. Co je jejich úlohou? Zakazovat, přikazovat, udržovat pořádek. Násilí je základním předpokladem mocenských vztahů, ať už v politice nebo ekonomice. V politice je to přímá forma násilí, kdy přijde policista a fyzicky vás donutí něco udělat. V tržní ekonomice je to nepřímá forma násilí, kdy přijde váš zaměstnavatel a řekne vám, že je třeba propustit několik lidí a vy jste na řadě. Stát vás zavře do vězení, pokud neposloucháte, zaměstnavatel vás vyhodí na dlažbu a nechá zemřít hladem. Rozdíl je jen ve formě, ale vždy jde o násilí – anebo chcete-li – nátlak, útlak, moc, donucení.
A teď si představte: jste slušný, pracovitý člověk a chcete žít jako dobrý člověk, mít práci, rodinu, obyčejný život. Pracujete od rána do večera, přesto za vaši výplatu nedokážete uživit svou rodinu, spadáte spolu s většinou lidí do stále více přeplněnější kategorie „pracující chudoba“. Potom přijde manažer a řekne vám, že vás propustí, anebo půjdete pracovat na živnost, bez nároku na dovolenou, na odvody, na sociální výhody, na ochranu, na výpovědní lhůtu, na cokoliv. Nedůstojné, dobře to víte, ale co máte dělat. Víte, že tam venku je 15 % nezaměstnaných a že si práci tak snadno nenajdete. Podepíšete mu to, jasně, samozřejmě svobodně. Ostatně, pokud byste nepodepsali, tak vás nezastřelí, takže jste vlastně formálně svobodný. Měl jste na výběr? Ve skutečnost ne, vaše svoboda je zcela iluzorní. Platí to i pro systém. Chcete žít v takovém uspořádání? Vybral jste si je? Ne, narodil jste se v nějakém systému, který vás ponižuje, a nebýt státu, policie, armády a soudů, tento systém by nevydržel ani dva týdny. Fakt máte pocit, že to tu celé idylicky funguje jako v nějaké pohádce, bez násilí, bez donucení, bez nepřímých tlaků: Já tedy ne.
Psali jsme:
Někteří ekonomové tvrdí, že příčinou všech dnešních hospodářských problémů světa je stát. Co si o tom myslíte? Neměla by být jeho moc omezena ve prospěch občanů?
Kapitalistický stát ve skutečnosti daleko více potřebují byznysmeni. Chrání jejich privilegia, udržuje systém, legitimizuje nerovnost, jejich přebujelé vlastnictví, aroganci bohatých, dává celému tomuto podvodnému systému určitou umělou legitimitu. Problém neoliberálních ekonomů, o kterých hovoříte, není stát jako takový. Jejich problém je takzvaný sociální stát. To znamená ten stát, který se snaží regulovat byznys, chránit zaměstnance, přerozdělovat bohatství, garantovat určité sociální jistoty a sociální práva těm slabším. Zhruba od osmdesátých let, od časů tchatcherismu a reaganismu, nastal frontální útok na sociální stát, protože byznys potřeboval větší zisky a sociální rovnováha mu přestala vyhovovat. Korporacím se prostě přestalo chtít platit daně a hrát fair-play. Potřebovaly se zbavit sociálního státu. Od té doby všude slyšíte, že stát je největší zlo. Je to největší kampaň v moderních dějinách.
Znovu říkám, problém není policejní stát. Ten naopak má být podle všech těch různých srandovních analytiků, tak se jim tuším říká, posílený, má vás chránit před teroristy, lupiči, Romy, chudobou. Problém je sociální stát, to jest ten stát, který by mohl dráždit ty bohaté. A tedy sociální stát musí být zničen. Kampaň je přímočará. Každý korupční případ je ukazován jako příklad, že stát je zlo. Každý přešlap kteréhokoliv politika je jasný důkaz, že stát je zlo. Za všechno může stát. Je jedno, že korumpují i banky, korporace, byznysmeni. Je jedno, že sociální problémy způsobují banky, korporace, byznysmeni. Je jedno, že svinstva dělají i soukromníci. Pointa je předem určená: stát je zlo. Výsledek této megakampaně? Za poslední roky se téměř všechno státní odevzdalo do rukou soukromníkům. Zprivatizovaly se dokonce naše důchody či zdraví. Stát byl vytlačený prakticky ze všech sfér. Ekonomiku plně ovládly velké korporace, banky, obrovské sítě, gigantické firmy. Vládnou bez jakékoliv kontroly. Žádná demokracie, prostě diktát bohatých, v politologii se tomu říká plutokracie.
Od osmdesátých let se kvůli faktické eliminaci státu z ekonomiky v celém světě vícenásobně zvýšila nerovnost mezi lidmi, míra chudoby, nezaměstnanost a další sociální rizika. Ale v médiích i tak budete dokola poslouchat, že problém je příliš mnoho státu v ekonomice. Je to čirá ideologie, obyčejná kampaň, kterou si někdo platí. Většina ekonomů hlavního proudu jsou jen užiteční idioti. Já netvrdím, že stát je dobro. On není dobro ani zlo. On je prostě mocenský mechanismus, který – jak je v něm skutečná demokratická kontrola a účast lidí na rozhodování – může určitým způsobem chránit lidi před kapitalismem. Zároveň to však může být i mechanismus, který chrání kapitalismus před lidmi. Je jako golem: může ničit, ale i péct chleba. A priori ho odmítat je hloupé. Dnes platí, že čím slabší je sociální stát, tím silnější je nadvláda korporací a bank. Jiného spojence nemáme. Tak přemýšlejme: v čím je to zájmu?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Petr Kupka
