Filosof Cílek: Češi nezapomínají. Povstanou a poteče krev

Ve vánočním rozhovoru pro ParlamentníListy.cz zmínil filosof Václav Cílek jednu z amerických bezpečnostních analýz, podle níž má v roce 2013 až 2014 dojít k rozsáhlým nepokojům ve větší části Evropy, což má být způsobeno růstem nezaměstnanosti, cen energií i potravin.

Věříte i vy sám této analýze a také tomu, že mezi zeměmi, v nichž rozsáhlé nepokoje propuknou, bude i Česká republika?

Vždycky, když sem přijedou cizinci, říkají, že u nich by lidé už dávno vyšli do ulic a my Češi si tady jenom sedíme. Tak vznikla představa, že jsou Češi apatičtí a nic nedělají. Ale to, co Češi určitě dovedou, je pamatovat si. Oni sice nic nedělají, ale všechno si pamatují. Můžeme se podívat na jeden národ, který byl tradičně považován za ještě víc apatický než Češi, a to Rusy. Stačí jedny ne zrovna povedené volby a najednou máte v Rusku demonstrace v ulicích. Já osobně bez jakéhokoli strašení předpokládám, skoro jako všichni, zhoršování poměrů. Půjde zejména o snížení daňového výběru, takže to by se mohlo projevit asi tak v polovině roku 2012, ve druhém pololetí by mohlo dojít na nějaké úsporné balíčky a v roce 2013 až 2014 dojde i v Česku k sociálním nepokojům.

Ta perspektiva je taková, že se stačí podívat na dynamiku zadlužování. Kdyby všechno šlo hodně plynule, tak my se musíme zadlužovat dalších pět nebo sedm let. Nemůžeme rovnou skočit do toho nemít žádný dluh, abychom to všechno najednou odsekli. To znamená, že se nakumuluje dluh, který u více evropských států dosáhne nebo přesáhne 200 procent HDP, u Japonska možná 300 procent HDP, a teprve pak bude možné se z toho pomalu krok po kroku dostávat ven. A tenhle proces, kdyby šel úplně optimálním způsobem, to znamená cestou pozvolného snižování a pozvolného splácení dluhu, trvá patnáct až pětadvacet let. V průběhu tohoto procesu není jiná volba, než že dojde k odbourávání toho státu, kterému se někdy říká stát blahobytu, ale on je to blahobyt jen pro někoho.

Může být případnou rozbuškou pro propuknutí nepokojů u nás vedle nespokojenosti s ekonomickou situací také zaměření proti menšinám, cizincům nebo těm, kdo nechtějí pracovat a žijí ze sociálních dávek?

Francouzský historik Jean Delumeau napsal významnou monografii „Strach na západě ve 14. až 18. století“. Upozorňuje v ní na existenci období, kterým se říká velký strach. Je to hlavně spjaté s Velkou francouzskou revolucí a dá se to popsat tak, že se splétá několik pramínků strachu. Třeba první pramínek strachu je strach klimatický. Ze změn, ze sucha. My jsme za ta staletí tak propojeni s klimatem, že když se něco děje, tak nás to doopravdy vnitřně rozhodí. Do toho jdou další strachy, jestli budu mít penzi, jestli děti půjdou na dobrou školu, jestli budu mít na doktora, jestli budu schopen platit nájemné. To znamená, že jednou za čas doopravdy dochází ke splétání mnoha různých obav do jednoho mocného proudu strachu.

S tím strachem to pak je tak, že když má komunita strach, tak jednak hledá viníky. Ale když je ten strach obzvlášť tíživý, tak se ho snaží nějakým způsobem zbavit a vybít. A to často dopadá na lidi, kteří s tím jsou spjatí jenom okrajově, kteří s tím nemají až tak moc společného. K tomu se váže jedna velice důležitá myšlenka. A sice, že všechny ty řeči o zneužívání sociálních dávek vlastně jenom maskují ekonomické zneužívání celého státu v měřítku miliard nebo desítek miliard. A místo toho se mluví o zneužívání sociálních dávek v měřítku několika desítek milionů. Trošku se bojím toho, že i když to má reálný základ, aby to nebyla jen kouřová clona, která má za úkol odvést pozornost od velkých nepořádků k nepořádkům menším.

Objevují se také názory, že až u nás vypuknou nepokoje, nebude to samet jako v roce 1989, ale dojde na krev. Sdílíte podobné obavy?

S tou krví, obávám se, je to velice přesné. Opřu to o dva autory. Prvním byl Wilhelm Reich, psycholog, žák Freuda, který počátkem třicátých let prováděl psychoanalýzu. A protože to byl socialista, prováděl ji u německých dělníků. A zjistil, to bylo ještě před Hitlerem, že ty jejich sny, touhy a to, co oni chtějí, mělo podobné rysy tomu Hitlerovi, o kterém ještě oni nevěděli, že přichází. Lidé mívají pocit, že se objeví nějaký tyran nebo manipulátor jako Hitler, který ten národ jakoby poblázní. Ve skutečnosti to ale je tak, že naopak masy si vytvoří určitou potřebu v takové figuře, a ta potřeba buďto je, nebo není naplněna. A pak dojde k procesu, který nakonec ty masy většinou mrzí.

Druhým zajímavým pramenem je francouzský historik Alain Corbin. Vydal knížku, která se jmenuje Vesnice lidojedů. Jde o vesnici Hautefaye, v níž došlo koncem 19. století k tomu, že na trhu byl nařčen mladý šlechtic, že volá „Ať žije republika“, a tím podkopává císařství. A místní lidé ho na tom veřejném trhu dvě hodiny mlátili, vodili ho z místa na místo a pak ho ještě živého uvrhli na hranici a upálili. Od té doby to je bráno jako jedna ze základních studií toho, co dělají davy v okamžiku, kdy se objeví fámy. V okamžiku strachu si všech těch dvacet nebo jedenadvacet hlavních viníků, a byli to naprosto vážené osobnosti, myslelo, že to dělají pro stát, tohle pomalé zabíjení, tu úplně křížovou cestu toho člověka. Ale Corbin jde ještě do minulosti a ukazuje, že o něčem podobném, tedy o zabíjení nepřátel, se mluvilo o deset let dříve, než se to stalo, ale nikdo to tehdy nemyslel vážně.

Není to přece jen příliš vzdálená historie?

Tak vám povím, co mně se osobně stalo. Minulý rok v létě jsem byl na jednom českém hradě a tam mi paní kastelánka říkala: „Co já všechno neslyším od těch lidí, ale oni si to nenechají líbit a povstanou a poteče krev.“ No a pak za mnou přijde kolega, vzdělaný člověk, v penzi, ověšený tituly, a říká, že za problémy tohoto státu může tak tři sta lidí a jakým způsobem je možné je zabít. Já díky tomu Corbinovi a zejména díky tomu Reichovi si na takové projevy dávám pozor.

Teď se nezávazně mluví o krvi, o zabíjení, nikdo to nemyslí vážně, ale během let dojde k tomu, že tohle násilí, které se pomalu vynořuje z hlubin davu, se buď rozpustí, nebo propukne. To teď nevíme. Češi jsou relativně kultivovaný národ a nemají rádi násilí. Proto je tady reálná šance, že to nemusí dospět do takové síly. Ale teď jsem viděl v anglických novinách zajímavý titulek se slovem „youthquake“ jako „earthquake“, tedy „mladotřesení“ jako „zemětřesení“. Ti mladí jsou teď víc individualističtí a odchováni na drsných počítačových hrách. Nebezpečí toho násilí, té krve je proto mnohem citelnější než v roce 1989.

Ale tehdy se do čela záhy postavili disidenti a veřejnost za nimi šla. Kdežto nyní to vypadá, že není nikdo, kdo by nespokojené vedl. Nebo jsou možné masové protesty bez vůdčích osobností, za nimiž by lidé šli?

V určitém okamžiku přeskočí jiskra sociálního vzdoru. Ta proběhne společností díky internetu a sms-kám doopravdy jako požár, jako vlna. Najednou se objeví lidé, kteří jenom tím, že demonstraci svolají, nebo budou nucení říct „Tak jsme se tu sešli proto a proto“, se vlastně z ničeho nic octnou v nějakém vůdčím postavení. A je tady ještě další faktor. My vnímáme v podstatě mediální realitu. Ale když mluvím s mladými lidmi, tak je jich čím dál víc, kteří mají školu v zahraničí a já nevím co ještě. Z toho plyne, že okolo nás chodí poměrně velké množství chytrých, odhodlaných a energických lidí. Jenom že se až dosud soustřeďují na rodinu, na vydělávání peněz nebo na své koníčky, a tak nejsou vidět, nemají takovou historii. Kde my hledáme vůdce? Jen mezi nějakými politiky, maximálně nějakými profesory. Ale doopravdy tu je pár procent lidí, kteří jsou schopní v okamžiku krize nebo nějakém dějinném momentu zasáhnout.