Na události ve vypjaté atmosféře po 17. listopadu 1989 vzpomíná Václav Havel v rozhovoru ze 6. února 1996, který s ním vedl spisovatel literatury faktu Karel Pacner a jenž poprvé jako celek uveřejnila MF Dnes ve svém mimořádném vydání coby rozloučení s bývalým prezidentem. Původním cílem interview bylo získat informace do knihy Osudové okamžiky Československa, v níž se některé věty z tohoto rozhovoru objevily.

Památný 17. listopad prožil Václav Havel ve své chalupě na Hrádečku, protože nechtěl dát svou účastí disidentský nádech pochodu studentů na památku Jana Opletala. „Co jsem tam dělal? Zřejmě asi nic, jenom jsem se tam na tu chvíli zašil. Sledoval jsem to z cizího rádia a když jsem zmonitoroval, jak to probíhalo, druhý den jsem se vrátil zpátky do Prahy,“ vybavil si Havel, co dělal v přelomových okamžicích naší země.

Na mocenský zásah by stačily dvě stíhačky nad Letnou

Hned v sobotu byla schůzka v Realistickém divadle, na kterou poslal Alexandra Vondru, protože nechtěl, aby se to jevilo, že to dělají pořád ti samí disidenti, ti věční profesionální rebelové. „V neděli se pak u nás sešlo několik lidí a říkali jsme si, že je třeba najít nějakou formu instituconalizace všenárodního odporu. Navrhl jsem, aby se to jmenovalo Občanské fórum. A pak následovalo jeho založení v pražském Činoherním klubu,“ připomněl Havel.