Paradoxně i po roce 1989 se v mnohém pochybnosti znovu objevují. Jsou sice více méně politiky ignorovány, ale mají společný základ – jsou to jakési politické postuláty a zdá se, že nejen naši politici se vzdalují exaktní vědě, teorii v mnoha oborech, včetně práva a ekonomie.

Například formulace pravidla EU o tzv. nepovolené veřejné podpoře. Její princip je správný a akceptovatelný. Z veřejných prostředků nelze podporovat jen některé subjekty na trhu a jiné ne, nebo jim prodávat majetek pod cenou. Je to porušení principu rovných podmínek na trhu. Je to zakázáno a sankcionováno. Ale ne všem. To neplatí pro Spolkovou republiku Německo, resp. území bývalé NDR. Takže tam se smí cokoliv, ale v Česku, na Slovensku, Polsku, zkrátka v ostatních bývalých „socialistických“ zemích nikoliv.

Nebo podmínky pro přijetí eura a známé limity, existují 4 konvergenční kritéria, známá též jako maastrichtská, lze je rozdělit na rozpočtová a měnová. Zatímco rozpočtová kritéria stanoví maximální výši schodku státního rozpočtu a veřejného dluhu v poměru k HDP, měnová kritéria se týkají velikosti inflace, výše úrokových sazeb a stability měnového kurzu. Mj. jde o to, aby schodek veřejných financí nepřekročil 3% a zadlužení k poměru HDP nebylo vyšší než 60%.

Kdo však tato kritéria dodržoval po přijetí eura? Francie, Itálie, Řecko, Španělsko či Portugalsko? Zbytečná slova, prakticky nikdo, musela je dodržovat jen na startu. Zase paradox, který dopadl tak, jak dopadl. Řecka se bojí i psi uvázaní u boudy. Že nedostanou nažrat.