Eurozóna seškrtáním výdajů snížila průměrný deficit na 4,1% v roce 2011 z 6,2% v předchozím roce. Jen tak dále tímto tempem a za tři roky máme vyrovnané veřejné finance. Konečně jsme našli recept na to, jak neutrácet více, než vyděláme. Nebudeme si žít nad poměry a nebudeme zadlužovat naše děti. Stát konečně hospodaří jako normální rodina. Chtělo by se přidat ještě několik podobných obecně sdílených pravd, pokud by je nevyvracela další čísla.

Data tento týden ukázala, že přestože se deficity snižovaly, zadlužení rostlo. Míra zadlužení k velikosti ekonomiky (HDP) se zvýšila z 85,3 v roce 2010 na 87,2% v roce 2011. To je nejvyšší míra zadlužení v eurozóně od doby vzniku eura. Nejkřiklavějším případem je pochopitelně Řecko. Přes dramatické úspory a odpuštění velké části dluhu se jeho zadlužení meziročně zvýšilo ze 145% na 165% HDP.

Deficit a dluh není totéž, i když ho někdy média zaměňují. Deficit je číslo, které si vláda půjčuje ke svému provozu v jednom konkrétním roce. Dluh je celková akumulovaná částka, kterou si vláda v minulosti půjčila. Čili každoroční deficit se přičítá k dosavadnímu dluhu.

Problém se škrty je však ten, že by se měly dělat v době, kdy ekonomika roste. Pak může klesat deficit i dluh. Pak se tzv. “fiskální konsolidace“, neboli vyrovnání hospodaření, stává sociálně únosnější. Škrtáme-li v době poklesu, prohloubíme ho. Ekonomika se zmenší a míra dluhu naroste. Padá výroba i služby, roste nezaměstnanost, zvedají se daně. Schopnost splácet dluh se znovu sníží. Americký finančník maďarského původu George Soros nedávno prohlásil, že z excesivního zadlužení se může jen vyrůst. Ze zadlužení se podle jeho názoru nedá „vymenšit“ snižováním velikosti ekonomiky.